Laponsko aneb nejkrásnější místo, kde jsem zatím byla

Otevírám všechny možné diáře, facebookové stránky, Leničky blog (která byl vzornější než já a všechny články psala poctivě a včas), fotky v mobilu a další věci, které mi můžou připomenout poslední měsíc, který jsem prožila ve Finsku. Přemýšlela jsem o tom, jestli na sebe nejsem trošku naštvaná, že jsem si ty všechny vzpomínky nezaznamenala s těmi čerstvými pocity a prožitky, které jsem zrovna měla. A víte, co? Nejsem. Já jsem si totiž rozhodla užít tu přítomnost, kterou jsem tam poslední dny žila, ne na sto, ale na stopadesátprocent. Vůbec teda nelituji toho, že teď jen horko těžko lovím v paměti, co se v tom Laponsko a ty poslední dny vlastně dělo. Já jsem ale věděla, už když jsem se rozhodla ty články nepsat hned, že to byly všechno tak silné zážitky, které se nedají, jen tak zapomenout, takže si je ráda a skoro úplně celé zase znovu vybavím.

Poslední měsíc byl opravdu nabitý. Cesta do Laponska, vánoční a poslední koncert se sborem, návštěva u jedné z báječných učitelek doma a společné pečení, spousta posledních setkání, loučení a party. Začnu ale tím Laponskem, myslím si, že většině z vás jsem to vlastně ani pořádně nevyprávěla, tak si aspoň společně můžeme zavzpomínat na sníh, který v Čechách taky chvíli byl a já ho v Laponsku zažila spoustu.

První krok bylo se sbalit. Ano, kdo mě zná, tak ví, že balení není moje silná stránka, takže jsem věděla, že já se rozhodně do malé taštičky jako Lenča s Gabčou nesbalím, takže jsem vytáhla svůj loďák, se kterým jsem do Finska přijela. (Dodatečně se ale musím pochválit za moje sbalení do baťůžku do Talinnu, to jsem se totiž překonala.) Poslední autobus, který jel do centra byl úplně narvaný všemi erasmáky, kteří se také vybavili svými „mini“ kufry. Joensuu najednou takhle ve 12 v noci pěkně ožilo, čekání na autobus jsme strávili v hospodě a poté jsme mohli vyjet na naši, pro některé z nás, životní cestu. 

a jedééém!

Jelikož mě cestování, ani spaní v autobuse nevadí, takže mi cesta utekla. První zastávku jsme měli v Rovaniemi, které je u Severního polárního kruhu a šli jsme do Arktického muzea.  Tam se mi to děsně líbilo, navíc, já a muzea, znáte mě. Byla jsem v sedmém nebi, jen moji kamarádi často takové nadšení nesdílí, takže jsem neustále někoho brzdila. Uchvátila mě falešná obloha, kde jsme viděli polární záři a spoustu dalších vychytávek v muzeu.

Co mě pobavilo.. :)

Falešná polární záře :)

Co mě zaujalo.. :)

Potom, co jsme se proploužili muzeem a byli znalý všeho, co se Laponska týče, pokračovali jsme do tradiční vesničky Santy Clause.  Já z toho teda tak nadšená nebyla, je to takové typické místo pro turisty, kde se můžete vyfotit se Santou za „příjemných“ 20€, všude je spousta lidí a všechno je neskutečně drahý. My jsme jako velká skupina měli štěstí, že se asi nejspíš zaplatil jeden poplatek a pak jsme se se Santou mohli všichni vyfotit, jak jsme chtěli.

Hohohoo :)

S holkama jsme pak vyrazily na průzkum, fotily jsme si všechno, co se dalo a užívaly si toho, že jsme poprvé v životě za polárním kruhem. Pak jsme trošku nepochopili organizační „skvělou“ myšlenku, že v Santově vesničce jsme měli snad jen 2 hodiny a v obchoďáku na nákupy snad 4. Nebylo to takhle přesně, ale vím, že to byl nesmyslný rozdíl a nikdo tomu moc nerozuměl.

Použila jsem nějaké Týny koláže, tak snad ji to nebude vadit :)

Taky takovou fotku musím mít :)

Bydleli jsme ve vesničce Saariselkä, kde jsme se v chatce ubytovali až úplně mezi posledními, což bylo až někdy kolem 10 večer. Věřte mi, všichni jsme se těšili na postel a sprchu jako na smilování. Chatky, ale byly nádherné. Malinké, ale útulné. Bydlelo nás v ní 8, 2 Němci, zbytek Čecháčci a dva kluci a zbytek holky. Chatka měla svůj krb a saunu, vše bylo ze dřeva a já se cítila jako v pohádce. Teď mě nekamenujte, kolikrát jsem si říkala, že to musím vyfotit, ale bohužel no, prostě jsem na to v závěru vždycky zapomněla a spíš si představovala, jaká by byla pohoda mít jednou takovou chatičku s krbem někde na horách, ale konec rozjímání.

Ráno, ještě za tmy, jsem se koukla na mobil, jestli už mám jako vstávat nebo ne a trošku mě překvapilo, že už bylo třičtvrtě na 11. V autobuse jsem se celkem vyspala, ale přeci jen, v Laponsku bylo světlo asi tak 3 hodiny za celý den a naše tělo je opravdu nastavené na to, že by se mělo vstávat, až když je trochu světla.

První den nás čekalo Husky spřežení a sobí farma. Na Husky jsem se těšila, jak malé dítě na Vánoce. Nějak to byl vždycky můj sen si tohle zažít, takže tohle si můžu ze svého wishlistu odškrnout. Na husky farmě jsme se rozdělili na dvě skupiny, my jsme si šli dát nejdřív svařák, mladá slečna nám povídala o tom, jak to na farmě chodí, poté jsme si byli pomazlit pejsky a pak se učili, jak se vlastně spřežení řídí. Byla jsem trochu v šoku, když jsem se dozvěděla, že pojedeme úplně sami, vždy tedy po dvojicích, ale nepojede s námi nikdo, kdo tomu opravdu rozumí :D Jeden vždy řídil a druhý se vezl, pak jsme se vyměnili. Já jela s Gabčou a nejdřív jsem se vezla a pak řídila. Fakt jsme se museli smát, že jsme se bály, že to bude moc rychlý. Naši pesani byli pěkný lenoši, pořád něco očuchávali, zastavovali se a jednou se dokonce začali hašteřit s jiným spřežením, to byla teprve sranda. Naštěstí jsme v pořádku zase dojeli, byl to skvělý zážitek. Pak jsem si ale říkala a cítila jsem, že pejsci tam asi nejsou úplně nejšťastnější, rozhodně tak nevypadali. Přeci jen to je hlavně taková turistická atrakce a lidi se tam točí, jak na běžícím páse. No, co se dá dělat, snad jen pro příště vím, že už bych tuhle aktivitu svoji účastí asi nepodpořila. Ne proto, že by se mi to nelíbilo, ale že bych nechtěla tuhle turistickou atrakci podporovat na úkor zvířat.

Mazlíci udělali pro pohlazení všechno..

Sobí farma mě a myslím si, že i zbytek v porovnání s Husky dost zklamala. Za prvé byla už šílená tma, za co teda nikdo nemůže, ale se sobem na saních jsme se projeli asi 20 metrů, pak se hrál hokej (hokej bez bruslí a bez ledu se jmenuje hokejball?) a nakonec jsme měli večeři ve velkém stanu, kde jsme poslouchali informace o Sámech a na chvíli se ohřáli u ohně.

Jedna z laponských písniček :)

Koukám, že mi to asi vyjde na víc než jeden článek, tak pokračování příště. Říkala jsem si, že jsem možná ty poslední články oddalovala také proto, že už to bude úplný konec a poslední hořká třešnička na dortu za mým krásně stráveným semestrem ve Finsku. Na druhou stranu si teď ještě z pohodlí domova a z České republiky můžu zavzpomínat na to, jak jsem se měla ve Finsku krásně.