Pořád jsem tu!

Dobře, přiznávám. Asi ze mě nebude dobrá blogerka a předpokládám, že ani studentka, když bych se teď měla spíš učit nebo psát esej, než psát článek. Ale co už. Dlouho jsem sem nic nenapsala a už bylo na čase. Navíc za chvíli odjíždím a pak už se asi žádného článku nedočkáte, přeci jen, jak jsem psala, dráha blogerky asi nebyla pro mě. Stejně pořád přemýšlím, kde na to ty holky berou čas, asi bych si měla zjistit jejich strategii time managementu.

No nic, hlavně kdybych vám teď měla napsat všechno, co se událo, věřte mi, vykecavala bych vám díru do hlavy a věřte mi, to nechcete. Jen když si tak vzpomínám, co se dělo, o čem jsem vám chtěla, a nestihla, napsat jako například Halloween, kdy jsme jedli u Francouzek skvělej kalorickej koláč, kterej chutnal jako snickers a pak jeli skoro se všema Francouzemi se zmalovanými obličeji na party, taky to, že jsme byli na International dinner, kde jsme samozřejmě napekli nejlepší koláčky, usmažili nejlepší bramboráky, udělali nejlepší žemlovku a připravili nejlepší jednohubky a proč? No protože jsou Češi nejlepší, haha. (vtípeček) Jedli jsme sushi, italskou pizzu a francouzský crepes dohromady a ještě spoustu dalších jídel, který ani nevím, jak se jmenovali, pak si koupili lístky v tombole a nic nevyhráli. Přesněji, já nic nevyhrála. Jo, vlastně něco jo, vyhráli jsme nejlepší selfie večera, díky čemuž jsme vyhráli lístek do tomboly, což znamená, že jsem nic nevyhrála. Byli jsme na akci, kde jsme se bavili o tom, jak se ve městě pohybují slepí a sami si zkoušeli chodit se slepeckou holí a pak jsme ve skupinkách měli vytvořit hrad, kde byl jeden z nás, hluchý, další nevidomý, další němý a další nemohl používat ruce. No a pak postavte hrad!

Potom jsme byli bruslit, na bowlingu, v muzeu, ve škole, na prohlídce střední školy, měli s naší spolubydlící česko-čínský večer, viděli ohňostroj a vánoční akci na náměstí, byli v kostele, spadla jsem z kola, rozčilovala se nad esejemi, nad tím, že už mám fakt odrostlý melíry a nad samýma dalšíma důležitýma věcma.

Když jsem byla ale v pátek na akci International Music Event, uvědomila jsem si, jak moc šťastná a vděčná jsem za to, že tu můžu být. Že je zbytečné už psát článek slovo od slova, co jsem prožila, navíc když vás to bude zajímat, ráda vám to všechno povyprávím, až přijedu. A věřím, že ještě jeden takový článek stihnu napsat, až přijedu z Laponska. Jojo, slyšíte dobře, už tenhle týden tam vyrážíme. Já to nechápu, že to tak rychle uteklo. Když jsem sem odjížděla, říkala jsem si, že to tu nemůžu zvládnout takovou dobu a co tu jako budu dělat? Sama? To je na tom to nejvtipnější, já si tu snad nikdy nepřišla sama. Nejen, že máte kolem sebe nové lidi, které si většinou hned oblíbíte, někdy proto, že vám ani nic jiného nezbývá. (haha) :) A najednou jste i více v kontaktu s lidmi z domova, pořád si píšete a voláte.

 Jak jsem ale tak seděla na té akci a poslouchala různé studenty, z různých zemí, kteří zpívají svojí řeči, občas pěkně, občas mimo, ale všichni vesele a rádi, uvědomíte si, jak jste vděčný, za tu příležitost být tu. Být tu s lidmi z celého světa, které většinu z velké části už nikdy nevidíte, ale nikdy byste nic nezměnili na tom, že jste s nimi mohli strávit aspoň pár minut ze svého a jejich času. Věřte mi, mám toho teď až nad hlavu, se všemi věcmi do školy tady a do školy do Prahy mám pocit, že to prostě nemůžu nikdy udělat, pak si ale řeknu, že mi to za to všechno stojí jako nikdy, nikdy jsem nic podobného nezažila. Nikde dřív takhle nebyla a už teď lituju, že jsem někam nevyjela dřív. Protože pokud někam takhle nevyjedete, nikdy nezjistíte, jak moc vám to můžete dát, co všechno můžete zažít a kam vás to posune. Já mám díky bohu, ještě dost času a věřím, že teď mě to nakopne, abych zase někam vyrazila. Když jsem mluvila s jedním pro mě moc důležitým člověkem, říkala jsem mu, já bych chtěla jet tam a tam a on mi řekl: „No jo, ty jsi vždycky chtěla jet všude a cestovat.“ A víte, co? Já si uvědomila, že jsem na to úplně zapomněla. Přes všechen ten stereotyp doma a to za čím jsem se hnala. (Pardón, cože to bylo?) Jsem na to prostě úplně zapomněla a vím, že je to asi klišé, protože se to všude píše a všichni to říkají, ale když to zažijete, najednou to chcete říkat taky a to je to, že nic víc, vám nikdo dát nemůže, než to že začnete cestovat. Poznávat nové lidi a nová místa. Poznávat sám sebe.  Je to něco takového jako když po maturitě, začnete říkat, to dáš v pohodě, to byla hračka. Taky se tomu těžko věří, pokud to nezažijete. Možná tohle bude i taková moje pojistka toho, že pokud budu sedět, víc jak půl roku doma na zadku, prosím, nakopněte mě, ať někam vypadnu. Děkuji.

To je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říct. Asi mi tohle nějak došlo, když začal jeden kluk hrát na té International Music Event na klavír tuhle písničku, kdy jsem se dojímala nad tím, jak jsem moc šťastná, že tu můžu být, a když pak všichni začali tancovat a blbnout na nejvtipnější indickou písničku, kterou si můžete poslechnout tady. Říkám vám, byla jsem jen vteřinu od toho, kdy se tam dojmu úplně a začnu objímat lidi kolem sebe.

Věřte mi, zítra zase upadnu do reality a budu kňučet nad další esejí, možná si pak přečtu tenhle článek a uvědomím si, jak jsem za to kňučení ráda.

Pusu,

G.

Dala jsem sem ještě pár fotek pro zvědavce :)

Přípravy na Halloween :)

Bruslení :)

Bowling!

International dinner

Poslední hodina "craftu" ve škole :)

Čínsko-český večer :)

A dneska jsem ještě vyhrála bowling, tak se musím pochlubit, tolik jsem snad nikdy nehodila :)

V Helsinkách ještě nesněžilo!

Už píšu další článek, to jsem ráda, že nebudu mít průšvih, že zase nestíhám. Dneska jsem napsala dvě stránky (pozor, to je výkon!) eseje, takže se můžu odměnit tím, že napíšu článek pro vás.

Dneska tu napadl sníh! Řeknu vám, že už jsem trošku chytala depku (ale jen malou) z té tmy, deště a zimy. Světlo už je tu necelých 8 hodin denně, ale jak napadl sníh, najednou to vypadá, že se všechno rozsvítilo. Na to že jsem dneska hodila pěknej držkopád, včera se mi rozbilo kolo a přijela jsem do školy celá mokrá, jsem se musela celou cestu jen usmívat. Možná jsem nikdy neměla ze sněhu takovou radost jako tady.

Příběh o mém podruhé rozbitém kole vás určitě taky rozveselí. Ráno, když už jsme jely s holkami trošku později do školy, tak jsem zjistila, že jsem opět píchla. Řekla jsem si, že už jsem to jednou přejela, tak teď taky. Jenže se mi zaseklo zadní kolo a prostě nejelo. Co teď? Do školy sem jít musela a pěšky už jsem to nestíhala. Naštěstí zrovna přijížděl autobus. Nechala jsem tam holky jen tak stát se svým kolem a zaplatila si pěknej balík za 5minut autobusem. Na zpáteční cestě ze školy mě Gabča vzala na nosič, celou cestu až domů, ještě že už ty jízdy máme spolu natrénované. Moc díky ještě jednou, Gábi! Je to holt silná žena. Samozřejmě nás zastavili policajti, kteří nás upozornili, že takhle teda ne. Jinak byli moc milí, proto hned jak zajeli, pokračovaly jsme v krasojízdě.

Potom mi nezbývalo nic jiného než jet do města s kolem autobusem, kde jsem ho pak ještě musela nést od zastávky do opravny, protože to zadní kolo se prostě nerozjelo. No zrovna, co by kamen dohodil, to nebylo a moje kolo taky není jako peříčko, takže jsem si tu cestu moc neužívala a hezká slova po cestě taky neříkala. V opravně mi půjčili kolo jiné, která má sice brzdy na šlapkách a je typické silniční, ale snad se mi moje už v pondělí vrátí. Slavnostně jsem pak spadla u semaforu, abych završila ten skvělý den. No a dneska znovu. Věřte mi, že až přijedu domů, bude ze mě tak silná žena, kterou nerozhodí žádný pád z kola.

Věřte mi, na tomhle jezdit nechcete!

Tak to bylo na odlehčení. Teď bych se ale ráda dostala k výletu v Helsinkách. Z Joensuu jsem zase jela super „rychlým“ busem, který ale stojí jen 5€ a to, že jedete 8 hodin, vám už pak přijde jako drobnost. Navíc mě cesty autem ani autobusem nevadí, takže jsem si to docela užívala. Dokud teda na jedné zastávce nezačal řidič vykřikovat na celý bus něco o Helsinkách, to jsem trošku znervózněla. Když jsem se zeptala slečny za mnou, jestli mi to může přeložit a ona na mě nereagovala a nereagoval na mě nikdo, tak jsem znervózněla ještě víc. Nakonec mi to přeložila slečna za mnou, asi se nejdřív styděla, protože neměla moc dobrou angličtinu, ale když viděla můj zoufalej obličej, tak se jí mě zželelo. Řekla mi, že pokud jedu do Helsinek, musím si přestoupit do jiného busu, že tenhle je plný. Naštěstí ten autobus byl hned vedle. Uf. Už jsem zase seděla, mohla se kochat nádherným západem slunce (jak romantické) a mít před sebou rozevřenou finštinu jako, že se teda učím.

Jelikož jsem asi přesedla do rychlobusu, byla jsem v Helsinkách o hodinu dřív a hned volala Erice, jestli by mi mohla předat klíče od našeho bytu, který jsme si s Kamilem v Helsinkách na tři dny pronajali přes AirBNB. Musím říct, že ubytování hledal hlavně Kamča, takže vám asi neporadím žádné tříčky, jak přesně postupovat. Vím jen, že jsme měli slevu, protože to byla naše první cesta a ještě se Kamil domluvil přímo s Miou, která nám byt pronajímala, aby nám dala slevu. Já si už přesně nevzpomínám, kolik to bylo nakonec peněz. Mám pocit, že nás to ale vyšlo na necelých 50€ na noc za byt, což bylo super, jelikož jsme byli kousek od centra a měli jsme k dispozici celý nádherný byt. A Erika byla Mii kamarádka, která mi měla předat klíče. Jelikož jsem ale přijela o dost dřív, říkala mi, že se sejdeme až tak za hodinu. Říkala jsem si, dojdu se kouknout, kde je tu přesně nějaký obchod a pak jsem se vydala hledat náš byt. Nejvtipnější bylo, že hned co jsem vylezla na ulici, prošla kolem mě česká rodinka. No ty Češi jsou snad všude. Nejdřív jsem se trošku nemohla zorientovat, kde jsem, ale pak jsem to v pohodě našla a počkala na Eriku. Ta nejdřív vypadala, že se mnou snad nepůjde ani nahoru. Nakonec mi všechno ukázala, chvíli jsme si povídaly, ale na kafíčko to nebylo a slíbila mi poslat doporučení na nějaké pěkné a né moc drahé restaurace, tak kdyby se někdo chystal do Helsinek a chtěl nějaké tipy, tak mám něco v zásobě.

Náš bejváček

Pak už jsem čekala až Kamča v noci dorazí. Opravdu jsem se snažila vymyslet nějaký plán našeho pobytu v Helsinkách, ale tohle mi moc nejde. Nakonec jsme ani žádný plán nepotřebovali. Nejdřív jsme se šli první den projít k moři, kde byla zrovna nějaká akce, protože byl svátek All Saints' Day. Což znamenalo, že bylo zavřený snad skoro všechno. :) My si prostě umíme vybrat den na poznávání města. Prošli jsme se teda u moře, centrum města, kde si koupili spoustu dobrot, navštívili Rock Church, který jsem si myslela, že mě uchvátí možná trochu víc, poté shlédli krásný západ slunce a vyfotili si Sibelius Monumet. Najít otevřenou kavárnu jsme nakonec vzdali, potom, co jsme zjistili, že byl zavřený i Starbucks.

Rock Church

Sibelius Monument

Další den jsme navštívili pěkný kostel Johanneksenkirkko. Trajekt na ostrov Suomenlinnu, na který jsme se potom chystali, nám ujel před nosem a tak jsme pokračovali okouknout Pravoslavný chrám Zesnutí Panny Marie.

Johanneksenkirkko

Pravoslavný chrám Zesnutí Panny Marie

Na trajektu nám nakonec nikdo lístky nekontroloval, tak jsme si říkali, jestli bylo vůbec nutné, abychom si je kupovaly. Cesta trvala asi 15 minut a pak už jsme se jen procházeli po námořní vojenské pevnosti, kde je spousta původních děl, bunkrů a krásných výhledů. Strávili jsme tam asi kolem 3 hodin a pak jsme si dali konečně v Helsinkách zasloužené kafe, za to hledání předešlý den.

 

V pondělí bylo nádherné počasí. Rozhodli jsme se ho strávit v centru Helsinek a prozkoumat, co to šlo. Evangelická katedrála byla povinností a už jsme se zase spíše procházeli. Byli jsme na menším poloostrově a udělali si procházku kolem stadionu.

Helsinky jsou moc krásné město a stačí vám na ně pár dnů. Pokud si chcete udělat romantický prodloužený víkend s procházkami, kávičkami a dobrým jídlem, jsou Helsinky přesně pro vás. Navíc mi jsme s Kamčou zvolili strategii, že prostě chceme poznat to město tak, jak ho znají místní lidé a ne, že se budeme jen honit po památkách, proto jsme prostě i chodila na místa, kde to třeba není ničím zajímavé, ale je tam krásná příroda a nepotkáte tam moc lidí.

Samozřejmě jsou mezi tím i Kamči profi fotky :)

A kdo bude číst článek až teď, tak ještě dodatečně vkládám video, které jsem zapomněla vložit před tím. Hráče z Helsinek :)

 

Posílám vám trochu finské zimy, ať si taky už brzy užijete sníh.

Dobrou noc,

G.

 

Kdo že to byl v Tallinnu?

Tak.. Mám se zase omlouvat, že jsem dlouho nevložila žádný článek? Myslím, že už je to zbytečné a doufám, že mi to všichni odpustíte, protože věřím, že nejen já toho mám až nad hlavu. Zrovna sedím v Helsinkách v nádherném bytě, který jsme si s Kamilem pronajali přes AirBNB, abychom měli, kde přenocovat až tu budeme výletit.  (Ano, tak tohle jsem rozepsala v Helsinkách a nebyla schopná to dopsat, naštěstí se pokračování týká jen gratulací a pak už budu pokračovat o výletě do Tallinnu :))

Teď bych se ale ráda vrátila o týden a možná i víc zpět. Chtěla bych ještě na úvod poděkovat všem hodným gratulantům k mým narozeninám. Měla jsem opravdu moc pěkné narozeniny, i když jsem nebyla doma. Na moje narozeniny jsme navíc měli posezení se sborem, kde mě dvě holky ode mě z hlasu překvapily a upekly mi roztomilý cupcake, na který daly i svíčku a celý sbor mi zazpíval. To bylo opravdu milé, protože jsem se o tom, že mám narozeniny, zmínila před nimi jen jednou mezi řečí. Byla jsem i trošku dojatá. Finové jsou fakt miláčkové, a kdo říká, že ne, ten se se zlou potáže (a ta zlá budu já!).

Překvapil mě i dárek od Natálky a balíček od Kačenky a Ivči. Jste všichni opravdu moc hodní a moc si toho vážím. 

Děkuju Natálko :-*

Děkuju moc rodince ze Zruče i z Brna za dopisy, pohledy i balík. Babičkám za přání i dopisy. Kamílkovi za krásné přáni, Bětušce za krásné obrázky a tetě za zásobu čokolády a přání!

Krabice poslední záchrany! Děkuju moc, holky! :-*

Děkuju Barunce C. za naše dopisy, za dáreček a přání!

Jo a kdo ještě neviděl tohle úžasný video od holek ze školy, tak ať se koukne!

https://www.youtube.com/watch?v=N0SwVAKU2_Q

Teď jsem si vzpomněla, že mám za sebou už i první vystoupení se sborem. Bylo to pro takové trochu suchary. Holky, říkaly, že je to nějaké politická akce a my tam byli jako kulturní vložka, asi. Bylo to ale fajn a my jsme si to užili. Občas bylo teda trochu náročné, tvářit se, že umíte zpívat, navíc zpívat rychle a navíc ve finštině! Holt se tu překonávám, ale nějak jsem to zvládla a zatím si mě ve sboru nechali :)

Teď už bych ale ráda začala vyprávění o naší cestě do Estonska. Byla to taková rychlá akce. Charlotte se mě na jedné akci zeptala, jestli nechci jet s nimi. Musím říct, že jsem to hned vypustila, pak přišla zpráva na fcb, jestli se k nim teda připojím a já jsem si řekla, proč ne? Už mě mrzelo, že jsem nakonec nejela do toho Petrohradu, ale co se dá dělat, No money, no funny. Znáte to. Řekla jsem si, že v Talinnu to bude o to větší sranda. Začalo shánění lístku na bus, na trajekt, ubytování. Jelikož nás ale jelo 6, tak jsme si poradili a musím říct, že to hlavně ošéfovaly Francouzky Lili se Charlotte, tak to bylo fajn.

Naše (moje) cesta začala tak, že jsem se zvládla sbalit na 4 dny do baťohu do školy (Zlepšuješ se, Gabrielo!) a měla vyjet v půl 2 ráno sama na kole do největšího lijáků a těšit se na 8 hodinovou cestu busem. To řeknu vám, fakt se mi nechtělo.  Když jsme se sešli v autobuse, začala jsem být klidná a tušila jsem, že to bude fajn. Jeli jsme tedy já, Zuzka-Slovenka, a čtyři Francouzi – Estelle a Mathieu. Charlotte a Lili se připojily až v Helsinkách.

Po příjezdu jsme chtěli najít nějakou suprčupr kavárnu, ale překvapivě jsme skončili ve Starbucks, kde jsme počkali na Lili a Charlotte.

Estelle se Zuzkou :)

Cesta trajektem z Helsinek byla fajn, najedli jsme se, pofotili si všechno možné od komínů až po sebe samy jako správní turisti a plánovali, na co se můžeme v Tallinnu těšit. Na trajektu překvapivě nechybělo ani typické finské karaoke, kde většinou zpívají hlavně muži. Mě to ale stále hlava nebere, všichni nám říkají, jak jsou Fini stydlivý a oni opravdu jsou, ale jak jde o karaoke, nikdo nemá zábrany.

První zastávka v Tallinnu byla samozřejmě (a jak jinak) v obchodě s alkoholem. Vybavení dostatkem lahví alkoholu jsme se vydali hledat náš hostel. Musím říct, že už v té chvíli mě Tallinn uchvátil. V Joensuu mi moc chybí taková ta historická část města, kterou má většina měst. Až na Joensuu. Užívala jsem si úzké uličky a staré hradby, navíc nám i vysvitlo sluníčko, tak že co víc si přát?

S nalezením hostelu jsme měli nejdřív trošku problém, nakonec jsme se zeptali a našli to. Hostel nebyl úplně pro princezny, ale všechno bylo čisté, postele nové a cítili jste se jako doma. Jen je vtipné, když spíte v jedné místnosti s deseti dalšími lidmi. Nikdo nerozlišuje, jestli to jsou muži nebo ženy a ani se neznáte. Do těhle hostelů, ale jezdí většinou studenti, takže první večer jsme se bavili s Ukrajincem, který ani nevěděl, kde je Česká Republika, aha? Další večer si s námi zase povídal Angličan, ten byl moc fajn a 3 týdny cestoval po Evropě. Prostě, nikdy nevíte, na koho tam narazíte. Proto jsme byly i se Zuzkou trošku v šoku, když na nás kluk, co nás v hostelu ubytovával, začal mluvit slovensky. Byl totiž na Erasmu na Slovensku a do dneška se tam vrací a má tam kamarády, takže slovenštinu nezapomněl. My jsme teda i obdivovaly, že se ji tak rychle naučil. To se o naší finštině asi říct nedá. Museli jsme se fakt smát, jak je ten svět malý.

Po ubytování jsme si hned vyrazili prohlídnout město, přitom jsme si užívali barevný podzim, krmení otravných racků, hezký západ sluníčka, zkoušení čepic a hledání restaurace, kde se najíme. 

Racci poprvé

Racek podruhé

Racek potřetí

Ruský pravoslavný chrám Alexandra Něvského

Nakonec vyhrála palačinkárna, kde jsme se dostatečně přejedli a udělali správný základ na dlouhý večer. Večer totiž začal na hostelu, kde jsme povídali, hráli různé hry a poté pokračovali do místního baru, kde to teda bylo, i přesto že nám všichni říkali, že nikde není alkohol tak drahý jako ve Finsku, celkem drahé. 

My jsme si to ale dostatečně užili i tak a někteří až do půl 8 do rána. Řeknu vám. Ráno se nám nevstávalo moc dobře. Ale já s vidinou toho, že jsem v Tallinnu a že tu přece nebudu spát, byla už v 9 na nohách a byla odhodlaná jít do města klidně sama. Nakonec se ke mně připojila Charlotte a kolem 12 hodiny i zbytek.

V Tallinnu pořád můžete vidět původní opevnění ze 13.- 17. století, které městu dodává pravou historickou atmosféru. Navíc bylo skvělé, že bylo opravdu nádherně. Počasí nám vyšlo skvěle a sluníčko svítilo jako o závod.

Vyšplhali jsme také na věž kostela sv. Olafa, která byla jednu chvíli jednou z nejvyšších staveb v Evropě i na světě, ale díky různým přestavbám má teď pouze 123m. Schody na věž jsem počítala, ale už si přesné číslo nepamatuju, vím jen, že to bylo určitě přes 200, takže výhled byl opravdu senzační.

Odpoledne jsme vyjeli za město do Kadrior parku, kde jsme si prošli park, spekulovali o ruské nevěstě, která si zrovna brala plešatého, starého a ošklivého chlapa, takže jsme měli o téma vystaráno a dost jsme se nasmáli. U moře jsme si vyfotili pomník, který je zde jako vzpomínka na 177 ruských vojáků, kteří tu v roce 1893 utonuli spolu se svojí lodí Rusalkou.

Já jsem takhle u moře mimo léto nikdy nebyla, i tak to byl moc příjemný pocit. Mám moře moc ráda, je to pro mě něco jako balzám na duši, když se na něj můžu dívat a poslouchat. (Nepsala jsem někde, že nejsem moc romantická? :)) Tramvají na zpáteční cestu jsme jeli opět na černo. Já měla teda pořádně nahnáno a potom, co jsme se dozvěděli, že pokuta je asi 80€, jsem si říkala, že jsme měli opravdu štěstí.

Večer jsme opět nemohli najít žádnou přijatelnou restauraci. Nakonec jsme se po hodinovém hledání usadili v takové typické krčmě, kde zrovna probíhala i akce, kde byla kapela a taneční skupina, To bylo skvělé zpestření.

Neděle byla náš poslední den v Tallinnu, kdy už jsme nestihli nic navštívit, jen se přesunout na trajekt a vrátit se do Helsinek. To už nám počasí moc nepřálo a předpověď hlásila, že má celý den v Helsinkách pršet. Po příjezdu jsme byli všichni dost unavení, po propařených dvou nocích a prochozených dvou dnech po Tallinnu a cestování, že jsme se nejdřív zastavili ve FAZER kavárně, kde i prodávají tradiční finskou čokoládu a dali si čokoládu na posilněnou.

Na Helsinky jsme teda pak už měli asi jen hodinu, dokud nezačal neskutečný slejvák. Bohužel autobus nám jel do Joensuu až v půl 1 ráno. Tím pádem nám zbývalo ještě asi 6 hodin, než budeme odjíždět. Holky vymyslely, že půjdeme do kina. Bohužel bylo všechno dost drahé a navíc dávali jen jeden film v angličtině a to až později. Rozhodli jsme se tedy jít jako socani na nádraží, kde jsme se rozvalili a pustili jsme si film, jelikož Estell měla počítač, díky kterému jsme vlastně přečkali to ošklivé počasí a čekání na bus v Helsinkách.

Další film jsme zkoukli v MC Donaldu, kde jsem se znovu přesvědčila o tom, jak jsou Fini hodní a skvělý. Možná vás tohle nebude tolik zajímat, ale já se s vámi musím o tuto historku podělit. (Kdo to nechce číst, ať přeskočí k dalšímu odstavci J) Seděli jsme v mekáči, kde se k nám přidali i Španělé, kteří byli taky shodou okolností ten stejný víkend v Tallinnu, takže jsme se svými taškami zabarikádovali půlku malého mekáče. Manažerka za námi za chvíli přišla, že pokud tam chceme zůstat, ať se přesuneme dolů, kde už je zavřeno a uklízí se tam, ale že to nevadí, ať tam klidně zůstaneme, že tady zabíráme dost místa. Tak jsme se přesunuli dolů, kde jsme mezi paní uklízečkou, která kolem nás myla stoly, koukali na pohádku Inside Out, nad kterou jsme se všichni dojímali. Když jsme měli asi už jen 20minut do konce filmu, přišla manažerka, že už se tam opravdu musí zavřít, a že se máme přesunout znovu nahoru, pokud chceme. No řeknu vám, byla jsem v šoku. Musím podotknout, že už jsme vůbec nic nejedli, když jsme šli dolů a stejně nás tam nechali a byli na nás všichni moc příjemní. Já jsem za ní pak ještě šla a poděkovala ji, že je opravdu moc hodná a ona úplně v pohodě, že je to jasný a ještě jednou nám říkala, že pokud chceme, ať tam ještě zůstaneme. Kéž by na sebe byli takhle hodní lidé všude.

Na autobus jsme pak čekali, opět jako chudáčci bezďáčci, na autobusovém nádraží, kde jsme začali koukat na další film, dokud se nám nevybil počítač. Cestou domů autobusem jsme jeli už s jinou společností, takže cesta nebyl tak příjemná, ale zvládli jsme to a myslím, že výlet se povedl a bylo to super. Já jsem teda byla nadšená a víte, co je na tom nejlepší, že za pár hodin jste vlastně v jiné zemi, kde můžete poznat místní lidi, město, památky a je to skvělý pocit.

Teď jsem se vybičovala opravdu k dlouhému článku a doufám, že vám to po tak dlouhé době udělá radost. Dávám si závazek, že tenhle týden vám určitě napíšu ještě o Helsinkách, kde jsem byla týden potom. Dnes jdeme na bowling, tak mi držte palce, ať je tam všechny rozdrtím :)

Mějte se krásně!

Pusu,

G.