A co dál?

Tak..Je to tu. Do tohohle článku se mi teda pekelně nechtělo. Nechce se mi uzavírat kapitolu za něčím, kde mi bylo tak hezky, kde jsem si ani jednou neřekla, že bych něco změnila, vzala zpátky nebo bych nedej bože, litovala toho, že jsem tam jela. Ale je čas zase otevřít novou kapitolu. Teď už mi zbývá to jen shrnout a předat někomu z vás to, co jsem si odvezla já.

Nebojte se! Zvládnete to. Ať už umíte nebo neumíte anglicky, ať už si myslíte, že to tak dlouho a tak daleko od rodiny a přátel nezvládnete, ať už si myslíte, že vám na to nebudou stačit síly nebo se budete cítit sami. Zkuste to! Pokud to nezkusíte, nikdy se to nedozvíte. Já vím, lehce se to řekne a hůř se to udělá. Já se k tomuhle kroku někam vycestovat odhodlávala už od střední školy a vidíte, nakonec jsem to zlomila. Později, než jsem chtěla, čehož teď samozřejmě trochu lituji, ale přece! A to je hlavní.

Je pravda, že já jsem měla to štěstí, že mám doma, i když teď trošku rozkouskovanou, ale o to větší rodinu, která mě podporovala. Mám doma skvělé kamarády, kteří na mě často mysleli, od kterých jsem za svůj pobyt dostala neskutečných skoro 40 pohledů a dopisů, jen aby mi řekli, že oni tam pořád někde jsou a já pro ně taky pořád někde jsem. Děkuju Vám za to. Vy ani nevíte, jak moc si toho vážím, že Vás mám. V poslední řadě taky moc děkuju Kamilovi, který mě taky moc podporoval a dával mi najevo, že tu pro mě pořád je. Naše společná cesta, ale skončila. Tím bych jen chtěla říct, že i když jsme spolu byli 6 let, kdy si každý může myslet, že náš vztah měl zvládnout všechno, a že váš, třeba kratší, to tím pádem nemá šanci ustát. To nemusí být pravda. Dáte vašemu vztahu takovou zkoušku. Najednou jste sami v cizí zemi, nejste se svým partnerem v kontaktu 24 hodin denně, nevidíte se, nemůžete se k sobě přitulit a to vám všechno ukáže, jestli ten vztah má vydržet nebo ne.  Pokud ano, je to skvělé, já vám gratuluji a moc vám to přeju, pokud ne, dřív nebo později by to nejspíš stejně nevyšlo, tahle zkouška vám jen něco ukázala. Jestli ale někdo svému protějšku předhodí, ať nikam necestuje nebo nejede na Erasmus, že by to jejich vztah nezvládl, a že ho tedy nepustí, tak mi ho pošlete, já si s ním promluvím J. Přeci jen si nechcete celý život vyčítat, že jste mohli támhlecto a tohlecto a svému partnerovi to mlátit o hlavu celý váš společný život, čeho jste se kvůli němu vzdali. Trpět budete vy, ne on.

Ano, nikdo neříká, že je to jednoduché, že vám nebude smutno, ale není to 10 let. Tak to dost k vysvětlení mého vztahu a k tomu, jak moc miluju svoji rodinu a kamarády, a že jsem vděčná za to, že mám kolem sebe takový lidi zrovna já.

Tohle je z poslední cesty do města, kdy jsem jela vrátit kolo. Co mi tím asi Joensuu chtělo říct? Byla to nádhera, takovej krásnej východ slunce jsem tam za tu dobu neviděla.

Češky jedou dom!

Naše pidi letadýlko z Joensuu do Helsinek :)

Cesta do Prahy byla těžká. Měla jsem pocit, že jedu domů se stejnými pocity jako jsem jela do Finska. Spoustu věcí pro mě taky začínalo být nových, navíc mě čekalo další zkouškové (to finské už jsem měla úspěšně za sebou) a já se bála, jak se zase aklimatizuju na všechno staré, co pro mě ale v tu chvíli bylo úplně nové. Říkala jsem si, kdy budu propadat depresím u zkoušek a budu muset sdílet tuhle fotku s Roriinou hláškou, která jsem se bála, že mě bude vystihovat.

Naštěstí nebyl čas ani na sdílení fotek a já všechno zvládla. Je pravda, ale že je půlka března a já stále ještě cítím velký stesk po Finsku, po lidech tam, po životě, který jsem tam měla. Myslím, že to bude ještě chvilku trvat, než se od života tam úplně odstřihnu a začne to pro mě být jen milá a silná vzpomínka.

Přivítání doma :)

Děkuji!

Děkuji Ančí, že mě donutila, ať podám přihlášku a odjedu na Erasmus. Děkuji všem, co mě v tom podpořili. Mysleli na mě, ulehčovali mi to. Děkuji za to, co jsem mohla zažít a vidět. Děkuji za to, že jsem mohla vidět polární záři. Děkuji za to, že jsem se mohla koupat v Severním ledovém oceánu. Děkuji za to, že jsem mohla potkat lidi, které jsem potkala. Děkuji za to, že jsem mohla studovat 4 krásné měsíce v tak nádherné zemi jakou je Finsko.

Děkuji za to, že můžu s klidným svědomím uzavřít tuhle kapitolu svého života s pocitem, že jsem z toho vytěžila všechno, co jsem mohla, že jsem se stala silnější a samostatnější. Děkuji, že může začít něco nového a já už se moc těším na to, co to bude..

Moje poslední dny

Ty byly! Bylo to jako by den měl snad 50 hodin a já si řekla, že prostě nebudu spát, abych si to ještě všechno pořádně užila. Užila si lidi, které nevím, kdy zase uvidím, užila si školy a sboru, do kterých už se pravděpodobně nikdy nevrátím.  Prostě jsem si řekla, že si užiju všeho, co jsem mohla jako člověk pobrat, nasát, přijmout, a z čeho budu moc čerpat, až se vrátím.

Chtěla jsem si užít těhle krásných mraků.

Posledních jízd v šatech, na podpatkách, na kole cestou na party a ve sněhu.

Chtěla jsem si užít poslední koncert se sborem, kam se na mě přišli podívat moji kamarádi. Byla jsem z toho nervózní, dlouho jsme se na tenhle koncert připravovali a já vlastně nikdy žádný takovýhle koncert neabsolvovala. Bylo to ale tak uvolněné a příjemné, že jsem se nemusela ničeho bát. První polovinu jsme odzpívali normálně, druhou jsme si měli vzít tlusté pletené ponožky, které mi půjčila kamarádka Ella ze sboru. V hlavě se mi honily myšlenky jako: „Tohle je poprvé a naposledy, co tu takhle stojíš a zpíváš. Tohle už se nikdy nebude opakovat. Nasaj tu atmosféru, zapamatuj si všechno, co můžeš.“ Až pak mi došlo, jak bychom si tohle měli říkat neustále, protože žádné chvíle už se nebudou opakovat, ale tohle pro mě bylo tak speciální, že jsem si tu výjimečnost hned uvědomovala.

Po koncertu jsme měli posezení se sborem ve škole, kde jsme si dávali dárky a zase jedli spoustu sladkostí a dobrot, co kdo donesl. Já to neumím moc popisovat, ale bylo mi tak hezky, jak snad nikdy. Měla jsem pocit, že jsem po dlouhé době tam, kde mám být, s lidmi, se kterými jsem měla být. Ty lidi na sebe byli tak hodní, bylo tam spousta lásky, neskutečně jsem si vážila toho, jak mě přijali, jak automaticky, když jsem se přiblížila, změnili finštinu na angličtinu, abych se necítila odstrčeně a já si uvědomila, že tohle je vlastně další z mých splněných snů. Zpívat ve sboru se skvělými lidmi, kde je příjemná atmosféra.

Před koncertem :)

https://youtu.be/qMe7g7lVC6E

Po koncertě :)

Tohle moje citové rozpoložení před odjezdem ještě rozbila naše sbormistrně Helena, která nám přišla poděkovat. Říkala, jak moc si váží naší práce, oddanosti, jak je na nás pyšná. Hodně mluvila i k nám, výměnným studentům, a pěla ódy na to, jak si nás váží, jak ví, že jsme to měli těžké a jak nás obdivuje za to, jak jsme to zvládli. To už jsem bulela a říkala si, že nechápu, proč je to blbý pořekadlo nebo, jak se to jmenuje, že odejít se má v nejlepším.

S Mariou :-*

Dárky :)

Se sborem mě pak ještě čekal jeden koncert ve škole, kde jsme se s Helenou rozloučili už osobně. Ona brečela a my taky. Bylo to tak smutné, ale moc hezké. Já pak pokračovala s mými oblíbenkyněmi ze sboru na kávičku, kde jsem nečekaně dostala krásný dárky. Měla jsem tyhle dvě sympatický Finky, tak ráda, protože jsem snad nepoznala hodnější a přívětivější lidi. Moc mi chybí.

Nesmím taky zapomenout zmínit naše pečení u jedné paní učitelky. Možná už jsem se o tom zmiňovala v některém z předchozích článků, že nás pozvala na prosinec k sobě domů, kde budeme péct. Kdybyste ale viděli tu hostinu, co nám nachystala! Já myslela, že upadnu a jak byla milá a příjemná a její manžel jakbysmet. To byl Ir a já se do něj naprosto zamilovala, byl to člověk, který miloval Prahu, mluvil s námi jako se sobě rovnými a vyprávěl nám, jak učil na Karlově Univerzitě. Během pečení jsme s holkama chvíli seděly u klavíru a zpívaly a hrály. 

Sofii, která hrála a zpívala krásně na klavír :)

Naše pully :)

Musím říct, že mě to dost dojímá, jen si na to vzpomenu. (Tenhle článek začíná být dost sentimentální.) Ale ty poslední dny přetékaly takovou láskou, pohodou a štěstím, že to možná, až teď všechno pořádně zpracovávám.

Žádný muž se prostě mezi učitelky nedostane :D

Taky jsem si užívala poslední party, poslední obědy a večeře s lidmi, co jsem měla ráda. Dostávala krásné dárky a dopisy na rozloučenou. Neužívala jsem si teda poslední oběd v jídelně, jímž bylo typické finské vánoční jídlo, které je teda opravdu „disgusting“ a mě si teda rozhodně nezískalo. Něco mezi sladkou hořčičnou omáčkou, různými nasládlo-slanými kašičkami. No fuj. Já toho teda rozhodně fanoušek nebudu.

Tak tohle.. už nikdy víc!

Od Natsumi :)

S úžasnou Estelle :)

Čeho jsem ale fanoušek byla, byl večer u Mili, jedné z dalších skvělých slečen ze sboru, která nás pozvala k sobě domů, abychom jim společně usmažily bramboráky (Od Finska jsem bramboráky nejedla a myslím, že ještě dlouho nebudu.), poté jsme šli do typické sauny a na závěr si udělali úžasný jablečný dezert. Byl to další z nezapomenutelných večerů, který bych chtěla zažít jednou i v Čechách. Parta kamarádů si udělá společně jídlo, povídá o normálních věcech, nepotřebuje k tomu alkohol, udělá si čaj a pak se hezky, spořádaně rozejde do svých domovů, protože další den je přeci škola.

Když si ty vzpomínky znovu vybavuji a prožívám ty chvíle, mám pocit, že tam zase jsem.

Laponsko pokračuje!

Koukám, že poslední článek jsem napsala skoro před měsícem a půl. Přijde mi, že ten čas tak utíká a já, protože jsem si řekla, že ty články prostě dopíšu a neustále na to myslím, tak zase začínám psát. Ačkoliv v 1 v noci, jinak bych se k tomu asi nedokopala. Každý den jsem si říkala, jak článek začnu – v pondělí tím, jak mě bavily předměty, co jsme měli ve škole, a jak je fajn říkat, že vás baví škola. V úterý tím, že bylo hezké vidět, jak většina žen nosí květiny a užívá si toho, že má „svůj den“, díky tomu že někteří muži stále dodržují oslavy MDŽ a mě se tak líbilo koukat na ty spokojené tváře většiny žen. Nakonec začínám ale úplně něčím jiným, a aby článek nebyl zase kilometrový, jdu k věci a navazuji na svůj výlet v Laponsku.

Jedna z krásných zastávek..

Další den jsme podnikli nádherný a úžasný výlet do Norska, kde bylo naším cílem koupání. Ano, slyšíte správně, měli jsme se vykoupat (a vykoupali!) v Severním ledovém oceánu. Cesta byla dlouhá, myslím, že jsme jeli snad 5 hodin ne-li víc. V podstatě jsme celý den strávili v buse a viděli přírodu kolem nás jen z autobusu. Já byla ale ráda i za to, protože takovou krásu jsem dlouho neviděla. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit a dobíjelo mě to takovou energií, že ještě teď, když na to vzpomínám, musím se usmívat.

Když už byla opět tma (asi po 2 hodinách světla :D), zastavili jsme ve vesničce Bugøynes, kde jsme se také koupali. Venkovní teplota byla pod nulou, ale nebylo to zas tak hrozné, jak jsme si mysleli. Z nacpané sauny jsme teda museli přeběhnout asi 20 metrů k oceánu, kde jsme se smočili asi tak na 5 sekund (a to ještě možná přeháním). Tuhle akci jsme zopakovali ještě jednou, vždycky u toho všichni děsně ječeli, smáli se a byl to prostě skvělý zážitek. A já tam na počest skvělého zážitku, zapomněla pantofle, asi aby tam na mě taky nezapomněli. Potom jsme si dali teplou polívku, čaj a další dobroty a vypravili jsme se zase na cestu domů. Byla to náročná cesta, která stála za to.

Další den jsme byli dopoledne bobovat a já byla i na chvíli sólo nasát pořádnou finskou zimu. Bože, to byla taková nádherná. Krásná příroda, čerstvý vzduch, to je moje. Myslím, že jsem musela být v minulém životě spokojené zvíře, které žije v přírodě, jinak to nevidím, proč se teď ve městě cítím trochu uvězněně a oceňuji každý strom a kousek trávy, kterou v Praze vidím.

Nebobovala už jsem taky pěkně dlouho, takže jsem zapřemýšlela, kde asi skončily moje boby s volantem (jak já jsem si přišla v té červené formuli drsná.. :)).

Večer jsme se procházeli se sněžnicemi. To bylo taky naprosto skvělý. První, co nám teda řekli, ať jakkoliv sjedeme celkem příkrý kopec, který jsme prostě každý, nějak po zadku sjel a pak šli normálně přírodou, žádný vyšlapaný cestičky pro princezny, ale hluboký sníh, z kopce, pak zase do prudkého kopce. Občas to bylo celkem fyzicky náročné, ale všichni jsme to zvládli a pak si dali zaslouženou večeři.

To jsme šli ještě po normální cestě :)

Poslední večer jsme se rozhodli dopít všechny zásoby (alkoholu samozřejmě). Týna otevřela bez otvíráku moje nedobytné víno (Děkuji!) a mohlo se vyrazit na party, kde jsme se pěkně rozjeli, až tak, že mi tam někdo ukradl šálu a jedné Italce dokonce bundu. To nechápu, jak někdo může někomu ukrást bundu? No, lidi jsou různí, navíc když jsou opilí. My jsme se pak ještě vydali v 5 ráno bobovat a prostě si to užili se vším všudy, bylo to parádní.

Domů se nám s tou kocovinou nejelo zrovna nejlíp, ale já bych neměnila. Bylo to skvělé zakončení našeho parádního výletu. A málem jsem úplně zapomněla na naše skvělé saunování a skákání v plavkách do sněhu, následné bobování v plavkách a další specialitky, které jsme vymýšleli. Myslím, že jsem se tam otužila na několik let dopředu a můj sen je teď mít chatu někde na horách s pořádnou saunou, abych tohle mohla podnikat neustále.

Byl to neuvěřitelný zážitek a samozřejmě mě teď mrzí, že jsem si to nezaznamenala dřív s těmi všemi pocity, které jsem z toho měla, ale ještě teď si dobře vybavuji tu euforii, kterou jsem zažívala v průběhu tohodle skvělého výletu. Navíc to ani nejde moc přenést do psaní, či do slov, je to klišé, ale musí se to zažít!! A já to zažila! Za to budu už navždycky vděčná a už mi to nikdo nevezme.

Tak šup do Laponska, ať si prožijete něco tak skvělého jako já a nejlepší bude, když vaše zážitky budou ještě lepší, než ty moje, i když to si teda, upřímně, nedokážu moc představit.

Laponsko aneb nejkrásnější místo, kde jsem zatím byla

Otevírám všechny možné diáře, facebookové stránky, Leničky blog (která byl vzornější než já a všechny články psala poctivě a včas), fotky v mobilu a další věci, které mi můžou připomenout poslední měsíc, který jsem prožila ve Finsku. Přemýšlela jsem o tom, jestli na sebe nejsem trošku naštvaná, že jsem si ty všechny vzpomínky nezaznamenala s těmi čerstvými pocity a prožitky, které jsem zrovna měla. A víte, co? Nejsem. Já jsem si totiž rozhodla užít tu přítomnost, kterou jsem tam poslední dny žila, ne na sto, ale na stopadesátprocent. Vůbec teda nelituji toho, že teď jen horko těžko lovím v paměti, co se v tom Laponsko a ty poslední dny vlastně dělo. Já jsem ale věděla, už když jsem se rozhodla ty články nepsat hned, že to byly všechno tak silné zážitky, které se nedají, jen tak zapomenout, takže si je ráda a skoro úplně celé zase znovu vybavím.

Poslední měsíc byl opravdu nabitý. Cesta do Laponska, vánoční a poslední koncert se sborem, návštěva u jedné z báječných učitelek doma a společné pečení, spousta posledních setkání, loučení a party. Začnu ale tím Laponskem, myslím si, že většině z vás jsem to vlastně ani pořádně nevyprávěla, tak si aspoň společně můžeme zavzpomínat na sníh, který v Čechách taky chvíli byl a já ho v Laponsku zažila spoustu.

První krok bylo se sbalit. Ano, kdo mě zná, tak ví, že balení není moje silná stránka, takže jsem věděla, že já se rozhodně do malé taštičky jako Lenča s Gabčou nesbalím, takže jsem vytáhla svůj loďák, se kterým jsem do Finska přijela. (Dodatečně se ale musím pochválit za moje sbalení do baťůžku do Talinnu, to jsem se totiž překonala.) Poslední autobus, který jel do centra byl úplně narvaný všemi erasmáky, kteří se také vybavili svými „mini“ kufry. Joensuu najednou takhle ve 12 v noci pěkně ožilo, čekání na autobus jsme strávili v hospodě a poté jsme mohli vyjet na naši, pro některé z nás, životní cestu. 

a jedééém!

Jelikož mě cestování, ani spaní v autobuse nevadí, takže mi cesta utekla. První zastávku jsme měli v Rovaniemi, které je u Severního polárního kruhu a šli jsme do Arktického muzea.  Tam se mi to děsně líbilo, navíc, já a muzea, znáte mě. Byla jsem v sedmém nebi, jen moji kamarádi často takové nadšení nesdílí, takže jsem neustále někoho brzdila. Uchvátila mě falešná obloha, kde jsme viděli polární záři a spoustu dalších vychytávek v muzeu.

Co mě pobavilo.. :)

Falešná polární záře :)

Co mě zaujalo.. :)

Potom, co jsme se proploužili muzeem a byli znalý všeho, co se Laponska týče, pokračovali jsme do tradiční vesničky Santy Clause.  Já z toho teda tak nadšená nebyla, je to takové typické místo pro turisty, kde se můžete vyfotit se Santou za „příjemných“ 20€, všude je spousta lidí a všechno je neskutečně drahý. My jsme jako velká skupina měli štěstí, že se asi nejspíš zaplatil jeden poplatek a pak jsme se se Santou mohli všichni vyfotit, jak jsme chtěli.

Hohohoo :)

S holkama jsme pak vyrazily na průzkum, fotily jsme si všechno, co se dalo a užívaly si toho, že jsme poprvé v životě za polárním kruhem. Pak jsme trošku nepochopili organizační „skvělou“ myšlenku, že v Santově vesničce jsme měli snad jen 2 hodiny a v obchoďáku na nákupy snad 4. Nebylo to takhle přesně, ale vím, že to byl nesmyslný rozdíl a nikdo tomu moc nerozuměl.

Použila jsem nějaké Týny koláže, tak snad ji to nebude vadit :)

Taky takovou fotku musím mít :)

Bydleli jsme ve vesničce Saariselkä, kde jsme se v chatce ubytovali až úplně mezi posledními, což bylo až někdy kolem 10 večer. Věřte mi, všichni jsme se těšili na postel a sprchu jako na smilování. Chatky, ale byly nádherné. Malinké, ale útulné. Bydlelo nás v ní 8, 2 Němci, zbytek Čecháčci a dva kluci a zbytek holky. Chatka měla svůj krb a saunu, vše bylo ze dřeva a já se cítila jako v pohádce. Teď mě nekamenujte, kolikrát jsem si říkala, že to musím vyfotit, ale bohužel no, prostě jsem na to v závěru vždycky zapomněla a spíš si představovala, jaká by byla pohoda mít jednou takovou chatičku s krbem někde na horách, ale konec rozjímání.

Ráno, ještě za tmy, jsem se koukla na mobil, jestli už mám jako vstávat nebo ne a trošku mě překvapilo, že už bylo třičtvrtě na 11. V autobuse jsem se celkem vyspala, ale přeci jen, v Laponsku bylo světlo asi tak 3 hodiny za celý den a naše tělo je opravdu nastavené na to, že by se mělo vstávat, až když je trochu světla.

První den nás čekalo Husky spřežení a sobí farma. Na Husky jsem se těšila, jak malé dítě na Vánoce. Nějak to byl vždycky můj sen si tohle zažít, takže tohle si můžu ze svého wishlistu odškrnout. Na husky farmě jsme se rozdělili na dvě skupiny, my jsme si šli dát nejdřív svařák, mladá slečna nám povídala o tom, jak to na farmě chodí, poté jsme si byli pomazlit pejsky a pak se učili, jak se vlastně spřežení řídí. Byla jsem trochu v šoku, když jsem se dozvěděla, že pojedeme úplně sami, vždy tedy po dvojicích, ale nepojede s námi nikdo, kdo tomu opravdu rozumí :D Jeden vždy řídil a druhý se vezl, pak jsme se vyměnili. Já jela s Gabčou a nejdřív jsem se vezla a pak řídila. Fakt jsme se museli smát, že jsme se bály, že to bude moc rychlý. Naši pesani byli pěkný lenoši, pořád něco očuchávali, zastavovali se a jednou se dokonce začali hašteřit s jiným spřežením, to byla teprve sranda. Naštěstí jsme v pořádku zase dojeli, byl to skvělý zážitek. Pak jsem si ale říkala a cítila jsem, že pejsci tam asi nejsou úplně nejšťastnější, rozhodně tak nevypadali. Přeci jen to je hlavně taková turistická atrakce a lidi se tam točí, jak na běžícím páse. No, co se dá dělat, snad jen pro příště vím, že už bych tuhle aktivitu svoji účastí asi nepodpořila. Ne proto, že by se mi to nelíbilo, ale že bych nechtěla tuhle turistickou atrakci podporovat na úkor zvířat.

Mazlíci udělali pro pohlazení všechno..

Sobí farma mě a myslím si, že i zbytek v porovnání s Husky dost zklamala. Za prvé byla už šílená tma, za co teda nikdo nemůže, ale se sobem na saních jsme se projeli asi 20 metrů, pak se hrál hokej (hokej bez bruslí a bez ledu se jmenuje hokejball?) a nakonec jsme měli večeři ve velkém stanu, kde jsme poslouchali informace o Sámech a na chvíli se ohřáli u ohně.

Jedna z laponských písniček :)

Koukám, že mi to asi vyjde na víc než jeden článek, tak pokračování příště. Říkala jsem si, že jsem možná ty poslední články oddalovala také proto, že už to bude úplný konec a poslední hořká třešnička na dortu za mým krásně stráveným semestrem ve Finsku. Na druhou stranu si teď ještě z pohodlí domova a z České republiky můžu zavzpomínat na to, jak jsem se měla ve Finsku krásně.