Winter is coming

Nebojte, to je název akce, na které jsem tu byla. Nám tu nesněží (zatím), na rozdíl od ČR. Když jsem sem jela, nenapadlo mě, že bude dřív sníh u nás než tady. Já jsem se dneska rozhodla napsat článek, i když vůbec nemám čas a měla bych dělat věci do školy, protože (překvapivě) nestíhám. Navíc mám dneska NAROZENINY. Jupí jej! Řekla jsem si, ale že Vám musím aspoň trochu nějak vrátit to, že mi všichni celý den děláte tak velkou radost, přišla mi spousta nádherných přání, dárky a já si říkám, že jak jinak vám to oplatit než článkem. (Když už nejsem v ČR.) Navíc na svoje narozeniny byste měli dělat jen věci, které máte rádi a já ráda píšu články pro Vás, takže jsem měla jasno.

Dortík a dárek od Lenči a Gabči! Děkuju holky :-*

Nejdřív bych Vám ale ráda napsala pár řádků o mé páteční party. O tom, jak jsem na ni získala lístek, už jsem psala v předchozím článku. Ještě jsem teda zjistila, že na lístku se zaznamenávaly různé položky jako, co chcete k pití, jestli máte na něco alergii nebo jste vegetarián. Bála jsem se, že to nepůjde změnit, naštěstí to šlo v pohodě a já mohla začít řešit kostým, který měl mít něco společného se zimou nebo se zimními filmy. Říkala jsem si, že se inspiruji v sekáči, kterých je tu spousta a nakupují zde všichni. Oblečení je vyprané a najdete tam i parádní kousky z Guess, Zara, H&M, Only, Vero moda, Mango a spoustu dalších modních řetězců. Samozřejmě tam narazíte i fakt na vtipné věci, kterým se musíte smát a říkat si: „Kruci, to snad nikdo nikdy nenosil, ne?“ Přejdete to a pak najdete kalhoty z Lindexu, které jsme objevily s holkami pak i v normálním obchodě. No tak teď se tady rozepisuju o sekáčích, což jsem ani nechtěla. Abych se dostala k tomu, co jsem chtěla! 

Nakonec jsem v jednom sekáči našla šaty za 2€, bílé a řekla si, že budu moct jít za nějakou Christmas Star nebo něco takového, ono to bylo v podstatě jedno, za co jste šli. Svůj kostým jsem ještě vyladila o světýlka na stromeček. (To jsem najednou zářila, to vám povím :D ) V pátek jsem ještě rychle dodělávala svůj „kostým“ a jela se připravovat k holkám na druhý konec města. 

Akce začínala už v půl 6 a nesmělo se přijít pozdě. Šlo totiž o speciální akci, které se říká sitsit. Je to taková finská akce, kdy se jí společně večeře, ale přitom platí určitá pravidla. Pokud je porušíte, dostanete trest. Jelikož Ivetka nemohla najít klíče od kola, přijeli jsme pozdě. Za trest jsem dostala na ruku dvě tlusté ponožky, aby se mi hůř jedlo, pilo a abych navíc vypadala fakt hezky. Takže jsem na sebe upozornila hned na začátku, to jsem přesně chtěla :D Každá z holek jsme seděly jinde, to bylo skvělé, protože jsme mohly poznat nové lidi. Já seděla mezi vegetariány, takže překvapivě samý Němci, ale byli moc fajn. Na začátku jsme byli seznámeni s pravidly – Nesmíte používat mobil, mluvit jen anglicky, jíst a pít, když k tomu dostanete pokyn, zpívat, když k tomu dostanete pokyn, prostě můžete dělat, jen, co se vám řekne. Pokud ne, dostanete trest. Jedna slečna třeba používala mobilní telefon, tak ji ho izolepou přilepili k uchu, některé tresty už mi přišly dost drsné, ale budiž.

Akce začala a my se vrhli na předkrm, naštěstí mi byly sundány ponožky, tak jsem mohla normálně jíst. No normálně. Zapomněla jsem ještě zmínit, že pokud někdo chce mluvit na všechny, musíte taky přestat jíst a pít a mluvit. Na jídlo jsme teda měli vždycky jen tak 10 sekund, neustále někdo chtěl, něco říct, na někoho napráskat, že dělá něco mimo pravidla (Nesmělo se například ještě tleskat, jen bušit do stolu, já si to taky jednou neuvědomila, naštěstí to na mě ale nikdo nenapráskal. :D), někdo chtěl zpívat písničky ze zpěvníku, které jsme dostaly, kde byly známé písničky, melodie písniček, přepsané s jinými slovy. Radši vám nebudu psát, co se tam zpívalo, jelikož byly nějaké části tak děsně sprosté, že jsem to radši ani nezpívala :D. Mezitím se hráli i různé hry za stoly a víte, co? Náš stůl nakonec vyhrál, narazila jsem fakt na fajn lidi. Pak následovala afterparty. Byl to takový finský večer a bylo to moc fajn.

Díky Bohu, jsou tady tenhle týden prázdniny, takže se skoro nic nedělo, což znamená? Nemám vám o čem víc psát a tím to jsem dohnala skluz s články. Dnes vyrážíme na akci se sborem a v sobotu se už možná zúčastníme prvního koncertu. (Jupíí.) Jinak mě čeká víkend plný dohánění restů, esejí a finských slovíček, tak mi držte palce, ať to všechno zvládnu a v klidu si pak můžu užít další víkend v Talinnu a následující víkend v Helsinkách. O tom jsem vám asi ještě nepsala, že to plánuji, co?

No tak příště! Aspoň se máte na co těšit.

Možná jsem to trošku zkrátila a nenapsala všechno, co by vás zajímalo, ale nestíhám a chtěla jsem článek dneska vložit. Taky mi došlo, že jsem vám chtěla napsat, jak jsem dětem ve finské škole pomáhala s matikou a vyfotit a poděkovat všem, co mi poslali dárky a přání. Tak v dalším článku.

A děkuji moc všem ještě jednou!

Doufám, že máte krásný den jako já!

Pusu

G.

Příroda nadevše

Tak a je to tu! Bolí mě v krku a je mi zima všude a ve všem :D a to je teprve začátek! Zase se ale vrhám na další článek, který bude spíš o fotkách než o psaní, co, kde, jak a proč.

Nádherné srdíčko z mechu, které jsem náhodou objevila v Koli.

V úterý jsme vyjeli na výlet do Národního parku Koli, který patří k nejznámějšímu chráněnému území v celém Finsku. Cesta autobusem trvala hodinu z Joensuu, takže to bylo úplně v pohodičce. Na místě nám řekli, tak šup, šup z autobusu a v 5 sraz tady. Tak jsme si říkali, aha a co teď? Prvně jsme se vydali pro mapu do infocentra. Mezi tím jsem ještě zjistila, že bych mohla získat lístek na páteční akci „Winter is coming“, kde byla místa už beznadějně vyprodaná, protože jeden Francouz zjistil, že nějaká jeho kamarádka prodává lístek a dal ji na mě kontakt, tak že bych přeci jen šla? (Samozřejmě jsem šla, ale o tom bude až další článek ;)) Vybaveni mapou jsme se ze začátku přidali k průvodkyni a velké skupině, která měla s námi projít základní okruh v Koli. Všichni se ale děsně táhli, když jste se chtěli vyfotit na nějakém pěkném místě, museli jste počkat, než se tam všichni vystřídají a zbytek „naší“ skupinky rozhodl, že tohle teda ne a půjdeme na vlastní pěst. (Já bych se jich nejradši držela zuby nehty, protože mě bylo jasný, že já sama nikam podle mapy nedojdu.) Zbytek mé zkušenější výpravy si ale na cestu o samotě troufnul a tak jsme vyšli sami.

Jeden Eskymák!

 

Příroda byla nádherná. Ze začátku jsme se hodně fotili, a když jsme přijížděli, svítilo i sluníčko, které jsme pak teda chytili jen zřídka, ale to mi vůbec nevadilo. Zima byla pořádná, já se naštěstí dobře oblíkla, protože se znám, jaká jsem zmrzlina. Já na zimu ale neměla ani pomyšlení a užívala si nádherné přírody. Všude psali, že bychom mohli vidět i nějaká zvířata, to se nám bohužel nepoštěstilo. Celá cesta byla teda o kochání, povídání a focení se všude, kde se dalo.

A co si utrhnout čerstvé borůvky?

Další úžasná věc, která se nám tu přihodila, byla, že jsme konečně mohli vidět POLÁRNÍ ZÁŘI. Já vím, že to teď bude znít jako klišé, ale já opravdu nic krásnějšího snad nikdy neviděla. Hlavně to bylo tak jiné, magické, kdy prostě stojíte s otevřenou pusou a koukáte na nebe, neustále se usmíváte a výskáte, jaká je to krása. To si pak říkáte, co jsme, my lidi, proti tady té kráse. A já jsem pak vždycky naštvaná, když si uvědomím, jak lidi tuhle krásu bezohledně ničí a dobrovolně a vědomě se o ni připravují. Navíc mi můj tutor psal, že nikdy neviděl, tak krásnou polární září. A to je Fin. A my ji viděli! Přála bych to vidět každému, protože to bylo opravdu krásné.

Líp se na to kouká než fotí

Tak možná budete muset spíš přijet na návštěvu a vidět to na vlastní oči než prostřednictvím fotek.

Použila jsem taky pár fotek z fcb od francouzských kamarádů, tak snad jim to nebude vadit :)

No tak konec rozplývání a jde se něco dělat.

Vám přeji krásný den a věřím, že doženu skluz v psaní článků!
G.

Nejdřív balet, pak bramboráky!

Už tu začíná být pěkná zima, tak ještě užívejte relativního tepla v ČR. Když se nám poštěstí je i 7 stupňů a lepší už to nebude. Udělala jsem si čaj, zapálila si svíčky (Jsem děsnej pyroman, ale romantika musí být, ne?) a vrhám se na další článek.

Sluníčko ale stále svítí!

Já mám tak ráda barevný podzim

Začnu tím, že jsem už navštívila finskou školu, kde jsem sledovala děti ve třídě, protože musíme chodit povinně na náslechy. Prokazujeme se žlutou kartou a každého učitele se musíme zeptat, jestli můžeme sledovat jejich hodinu. Byla jsem z toho celkem nervózní, protože nevíte, jestli je třída přesně tam, kde zrovna čekáte, neznáte učitele a navíc nevíte, jak dobře bude umět anglicky. Když přišla moje paní učitelka ze 3. C bavila se do toho s další učitelkou, podívala se na mě během hovoru s ní, jen mi řekla open a odešla. Tak jsem si říkala, no to bude ještě sranda. Naštěstí mi pak odsouhlasila, že hodinu sledovat můžu a kam se mám posadit. První hodinu měly děti finštinu, psaní a literaturu, kdy byla hodina dost statická, a většinu času se propovídalo. Překvapivě finsky. Jediné, co mi bylo přeloženo, bylo to, že se učí psát nějaké konkrétní těžké slovo. Další hodinu nastaly trochu zmatky, protože učily studentky a měly už rozjetý konkrétní projekt. Do hodiny ale chtěla přijít ještě jedna studentka od nás na pozorování, té ale už řekly, že tam být nemůže (Už na mě se netvářily moc nadšeně.). Nikdo z nás ale moc nepochopil proč a to včetně dalších dvou učitelek. Pak mi bylo vysvětleno od paní učitelky, že my jsme tam neustále vítaní a není hodina, kterou bychom nemohli navštívit. To je pěkné slyšet.

Já chci mít taky ve škole krb a troubu!! Prosím!

Děti chodí taky úplně každou 15ti minutovou přestávku na vzduch ven, mají to povinné za jakéhokoliv počasí. Přijde mi to ale super. Vyřádí se a provětrají a pak se zase ve třídě pěkně zklidní. Hodina angličtina byla skvělá, protože na ně paní učitelka celou dobu mluvila anglicky. Nevadilo, že ji děti občas odpovídají finsky, znamenalo to ale, že všichni rozumí, na co se ptá a navíc uměly anglicky ve třetí třídě velmi dobře. (A my se pořád divíme, že tu všichni umí, tak dobře anglicky, co?) Poslední hodina hudebky mě už nepřekvapila ani tolik vybavením třídy, které jsem už viděla jako tím, že když měly jít děti hrát na nástroje, paní učitelka si vzala hlavový mikrofón, aby je nemusela překřikovat, když hrají. (Prostě normálka, co?)

Normálně vybavená finská hudební třída

A kdo bude hrát dneska na bicí, děti?

Večer jsem šla na první hodinu baletu. Já se těšila, jak dítě na vánoční dárky. Balet mám moc ráda. (No to už jsem někde psala, takže o mé vášni k baletu už víte ;)) Nikdy jsem na něm ale nebyla. Jaká náhodička, že zrovna v pátek byl takovej vítr, že vypadával proud a pršelo neskutečným způsobem. Zázrak byl ale to, že když jsem vyjela, byl klídek, nespadla ani kapka a počasí se uklidnilo. Prostě sem na ten balet jet měla. Tady si k tomu můžete pustit tématickou hudbu a já vám napíšu pár řádků o mé první hodině na baletu.

Po příchodu do hodiny, kde měli všichni piškoty a pomalu trikoty, jsem si říkala, kruci, tady jsem asi špatně. Všichni se protahovali, tak jsem si říkala, to se asi má, tak jdu na to taky :). Hodinu vedl mladý kluk, baleťák, který byl moc příjemný, ale celkem puntičkářský a precizní. Chtěl, abychom vše dělaly perfektně. Balet no. Mě to ale vůbec nevadilo. Stouply jsme si k tyči ( K tyči? No to zní blbě, ale víte, co myslím. Takový to jak u toho prostě baletky trénují, nevím, jestli to má nějaký speciální název.) a náš baleťák začal: „Uděláte dvakrát plie, pak grandplie, záklon, krok sem, krom tam, ruka tady a tady. Rozumíte? Tak jdeme na to.“ Samozřejmě se všechny dívky tvářily, že tomu rozumí. Blbé bylo, když jsem zjistila, že opravdu rozumí. Naštěstí jsem se díky soustředěnosti celkem brzy chytla. Kroky jsme zkoušely na pravou a levou stranu. Několikrát nám taky bylo řečeno, že se nemáme tyče držet tak křečovitě, že je to pouze naše pomoc při nejvyšší nouzi a pohybovat se ladně jako labutě. Jenže ono se to lehce řekne, když máte stát několik vteřin na špičkách ve zvláštní pozici, kde vás bolí i svaly, které jste nevěděli, že máte. Poté jsme zkoušely piruety a různé skoky. Bylo to skvělé. Přišla jsem si, jak v těch tanečních filmech, kde jsou záběry, jak hlavní hrdina prochází po chodbě v taneční škole a slyší za dveřmi hodinu baletu, kdy hraje klavír, dívky mají baletní sukně a trikoty a slyšíte: „Áaa raz, dva, tři..“ Tak já jsem najednou byla jedna z nich. No je to trochu nadnesené, ale cítila jsem se opravdu dobře. Po baletu se mi taky vyhnul vítr i déšť, ale v noci pro jistotu vypnuli proud, abych si náhodou nemyslela, že všechno jde, jak po másle.

Zapomněla jsem, že čtvrtek byl ve znamení deště, nákupů, kafíčka a večerního cvičení. Taky si musíme dopřát typické holčičí dny. (Mňam, chybělo mi dobrý kafe!)

V sobotu jsme s holkami vyrazily na koncert, kde měl zpívat náš sbor. Sborů tam teda bylo více a šlo hlavně o starší generace, což nebylo zrovna žůžo labůžo, ale jeden malej akordeonista to zachránil svoji bravurní hrou na svůj nástroj. Poslechněte si!

Náš sbor byl samozřejmě nejlepší. My se vystoupení ještě nezúčastnily, jelikož jsme se na to s naší znalostí finštiny stále necítily. Nebo aspoň já.

V sobotu večer jsme se vrhly na přípravu bramboráků pro naše francouzské kámoše. Myslím, že se nám povedly opravdu excelentní kousky. (Nač být skromní, co?) Navíc nám je všichni pochválili. Byl to teda takový poklidný (a zdraví) večer s pivem, bramboráky a Francouzi.

Ten víkend mi taky dalo pěkně zabrat napsat a poslat 14 pohledů. Opravdu jsem si myslela, že to vyhodím z okna a odpadne mi ruka. Naštěstí už většina došla a to i bez známky s označením STS (Student to Student – Díky za tip, Sári :)) Za to mi přišel nádherný dopis od další Barunky!

Děkuju moc, Baru :-*

V neděli jsme byli na pivě jen za hezkou cenu 2€ a vyfotili se jen pro Vás.

Tak a já jdu něco dělat! Něco, co bych dělat měla!

Pusu,

G.

Pondělí? Nejlepší den!

Už mám opět zpoždění se články a opět se moc omlouvám. (Já se snad nepolepším.) Tak beru do ruky diář, telefon s fotkami a popíšu Vám, co se dělo v mém dalším týdnu. (Možná totiž tohle není můj zpovědní deníček ale týdeníček ;))

Minulou sobotu jsem byla běhat. Řekla jsem si, že prostě poběžím.. někam. Samozřejmě jsem byla vybavená nabitým telefonem, abych se v případě nutnosti mohla vrátit domů. Navíc jsem vyběhla někdy kolem 6, tak jsem se i trochu bála, aby se nezačalo rychleji stmívat a já pak byla uprostřed něčeho a někde sama. Když jsem běžela sama lesem, říkala jsem si, že jsem teda taky mohla aspoň někomu říct, že jdu běhat, ale Joensuu ve mně vzbuzuje takový pocit bezpečí, že jsem tu potřebu neměla a byla jsem spokojená, že můžu běžet, kam se mi zlíbí. Samozřejmě jsem doběhla do slepé ulice, kde bylo spousta chatiček a nikde nikdo. Jediné, co tam bylo, byl nádherný výhled.

Jak svítilo sluníčko a bylo krásně, cítila jsem se opravdu šťastná a spokojená.

Někdo to vypadalo trošku strašidelně..

Pak ale zase krásně..

V neděli jsme večer vyrazily na první opékání se Slováky. Měly jsme to teda pěkný kus cesty a navíc jsme to s Gabčou nemohly moc najít. My jsme si ale povídaly a nevadilo nám, že nám cesta na kole trvala skoro hodinu a půl. U jezera, kde jsme rozdělali oheň, bylo krásně. Ta příroda mě tu pořád nepřestává fascinovat.

Sešli jsme se my tři Češky, tři Slováci a dvě Slovenky. Začátek byl trošku rozpačitý, protože se přeci jen vůbec neznáme. Tady je to ale nastavené tak, že pokud jste ze stejné země (nebo aspoň máte podobný jazyk, já tady ty Čechy a Slováky nějak nerozlišuji), většinou se spolu začnete bavit a máte pocit, že máte hned nové kamarády. Po opečení všeho, co se opéct dalo, začalo přituhovat. Stoupli jsme si kolem ohně, začala kolovat flaška domácí slivovice a najednou řeč nestála. Nee, dělám si legraci, ono už před tím jsme našli dost společných témat. Pořád se nám nechtělo domů, ale říkali jsme si, že už bychom měli vyjet. Přeci jen jsme všichni ráno vstávali do školy. Když už to tedy vypadalo, že pojedeme, začal neskutečný slejvák. Já samozřejmě, bez pláštěnky, deštníku i kapuci. Klasika. To jsem prostě celá já, vezmu si do Finska koženku jako modelka, ve který je zima a nemá ani kapuci :D.

Já musím jít i jako princezna na opékání buřtů :D

Jen než jsme se dostali ke kolům, byl to kus cesty, jelikož přímo do parku se zajíždět nesmělo. To jsme hezky zmokli, ale po cestě domů už nepršelo. Juchůů. (No to asi není moc důležitá informace, kdy tu prší, a kdy ne, co? :D )

Ten večer byl i nádherný měsíc

Na to že jsem se na pondělí moc nevyspala, začíná to být můj oblíbený den. Navíc jsme měli první hodinu hudebky neboli Basic of Finnish Music s Helenou, naší paní uč či sbormistrní na sbor. Ona je fakt parádní, zpívali a vytleskávali jsme různé rytmy. Bylo to skvělé. Odpoledne jsem chtěla jet mezi jedním předmětem a sborem domů. Sofi ze Švýcarska školy nás ale pozvala k sobě na čaj, protože zjistila, že zpíváme ve sboru jako ona. Přišla za námi totiž Laura a říká: „Můžeš mi, Gábi, zazpívat Happy Birthday v češtině? Brácha má narozeniny a já pro něj sháním přání v různých jazycích.“ Vzala jsem si na pomoc holky a zazpívaly jsme. Sofii na to: „Holky, vy zpíváte tak jako byste zpívaly ve sboru.“ ( Moje poznámka - Jako dobře samozřejmě :D) No a my, že zpíváme a najednou už jsme pak u ní byly na čajíku, kde jsme mlsaly švýcarské čokoládky, finské lékořice a spoustu dalších dobrot. Povídaly si o všem možném, to bylo super. Sbor byl večer také skvělý, takže jsem se domů vracela s pocitem, že pondělí je fakt skvělý den, a že mám opravdu ráda začátky těchto fajn týdnů tady.

V úterý se mi rozbilo kolo. Nebo spíš jsem možná píchla a pak měla něco s pláštěm. Nevím, nerozumím tomu, to mi diagnostikovala Gabča. Jelikož už měli v opravně zavřeno, vyvstala otázka, jak se dostanu na večerní bowling. Gabča se naštěstí nabídla, že mi půjčí kolo. No naštěstí. Gabča ho má o dost vyšší, silniční a s brzdami na šlapkách. Říkala jsem si: „No super, tak to je moje první a poslední cesta.“ :D Chvilku jsme to s Gabčou trénovaly a pak jsem doufala, že si nerozbiju obličej a Gabče kolo. A víte co? Cesta byla parádní. Přišla jsem si jako král! Jako bych letěla. Po cestě s nákupem na prázdným kole, bych se ale asi cítila, že letím na každém kole. Navíc je fakt super, že to silniční kolo má řidítka výš, což já nemám. Ale nevadí, já svýho růžováka nedám.

Tak já nevím, jestli dneska vyhraju :D

Na bowlingu to vypadá jako v kosmickém a diskotékovém světě v jednom. Týmy byly rozdělené náhodně, takže jsme si říkaly, že by bylo vtipné, kdybychom házely na dráze s někým, koho známe. Nakonec jsme byly s klukem ze sboru, tak to byla dobrá náhodička. Vybojovala jsem hezkou stříbrnou medaili, tak jsem byla spokojená.

Po bowlingu jsme skončily na afterparty v hospodě, kde tedy vůbec nikdo nebyl, když jsme přišly. (To je rozjetá after, co?) Tak jsme se tak s Leničkou rozhlížely a najednou obě vykuleně: „Hele, tady je nápis Praha.“ „Jéé a tady česky napsáno nahoru.“ „A tady Malá Strana.“ S pivem jsme vycházely do druhého patra a čteme nápis Vítejte, což už nám přišlo opravdu dost zvláštní a najednou nás někdo česky zdraví. „Jéé ahoj, vy jste Češky?“ No a potkaly jsme nové kámošky z Liberce. (Jako můžu se tu, kruci, bavit s někým jiným než s Čechy? :D) Zjistily jsme, že hospoda je opravdu česká a smály se tomu, že nás překvapuje, že v ní potkáme Češky.

Ráno jsem se teda vydala se svým nemocným kolem do opravny. Potom, co jsem nechtěla celou dobu kolo tlačit a občas chvíli jela. Což byl teda šílenej zvuk a kolu to asi moc neprospělo, mě ještě zastavilo asi 5 Finů, jestli vím, že mám rozbité kolo. U druhého Fina jsem se ještě usmívala, u pátého byl můj úsměv už dost krečovitý a proklínala jsem jejich hodné a nápomocné povahy. Potom, co jsem si vyslechla různé zážitky z půjčovny kol, kde nám teda naštěstí i kolo opraví zadarmo, jsem věděla, že musím být na personál tvrdší a sama si říct, kdy to chci opravené. Překvapivě ani pán neprotestoval.

Ve škole jsme s holkami dodělaly našeho maňáska na Craft, tak koukejte na ten výtvor. Teď to jen vyrobit.

Odpoledne jsem se vydala pro kolo. Joo a to jsem ještě nenapsala, že mě celý den vozila Gabča na nosiči. To bylo parádní, fakt super. Nejdřív jsme to teda moc neuměly, nevěděly, jak to vychytat, pak jsme na to přišly a byla to fakt sranda. Bolel mě teda zadek a nohy víc než, když jezdím na kole normálně, ale za tu srandu to stálo. Kolo bylo opravené a já se vrátila do školy, kde jsem si udělala pohodu v našem relaxačním koutku. Už jsem si zajela i finské zvyky, že si tu všichni a všude sundavají boty, tak jsem to taky vyzkoušela a musím říct, že už chápu, co se jim na tom líbí.

Večer jsem pak zjistila, že jsem ztratila čepici, říkala jsem si ale, že obětuji spíš čepici než klíče, které jsem ztratila několikrát před tím. Vtipné bylo to, že jsem ji další den zase našla ve škole. Já už nevím, co víc mi má říct, že jsem tu správně než tohle neskutečné štěstí, že pořád nacházím věci, které se mi tu ztratí?

Dnes jsme byli v Národním parku Koli, to bylo tak nádherné, že bych vám o tom nejraději napsala hned. 

Děkuji za další pohledy! :-*

Děkuji Ivance, Kačence, Barunce, Káje a Andrejce a rodince z Brna :)

Vydržte a mějte se mnou trpělivost, prosím.

Krásnou dobrou noc,

G.