Pondělí? Nejlepší den!

Už mám opět zpoždění se články a opět se moc omlouvám. (Já se snad nepolepším.) Tak beru do ruky diář, telefon s fotkami a popíšu Vám, co se dělo v mém dalším týdnu. (Možná totiž tohle není můj zpovědní deníček ale týdeníček ;))

Minulou sobotu jsem byla běhat. Řekla jsem si, že prostě poběžím.. někam. Samozřejmě jsem byla vybavená nabitým telefonem, abych se v případě nutnosti mohla vrátit domů. Navíc jsem vyběhla někdy kolem 6, tak jsem se i trochu bála, aby se nezačalo rychleji stmívat a já pak byla uprostřed něčeho a někde sama. Když jsem běžela sama lesem, říkala jsem si, že jsem teda taky mohla aspoň někomu říct, že jdu běhat, ale Joensuu ve mně vzbuzuje takový pocit bezpečí, že jsem tu potřebu neměla a byla jsem spokojená, že můžu běžet, kam se mi zlíbí. Samozřejmě jsem doběhla do slepé ulice, kde bylo spousta chatiček a nikde nikdo. Jediné, co tam bylo, byl nádherný výhled.

Jak svítilo sluníčko a bylo krásně, cítila jsem se opravdu šťastná a spokojená.

Někdo to vypadalo trošku strašidelně..

Pak ale zase krásně..

V neděli jsme večer vyrazily na první opékání se Slováky. Měly jsme to teda pěkný kus cesty a navíc jsme to s Gabčou nemohly moc najít. My jsme si ale povídaly a nevadilo nám, že nám cesta na kole trvala skoro hodinu a půl. U jezera, kde jsme rozdělali oheň, bylo krásně. Ta příroda mě tu pořád nepřestává fascinovat.

Sešli jsme se my tři Češky, tři Slováci a dvě Slovenky. Začátek byl trošku rozpačitý, protože se přeci jen vůbec neznáme. Tady je to ale nastavené tak, že pokud jste ze stejné země (nebo aspoň máte podobný jazyk, já tady ty Čechy a Slováky nějak nerozlišuji), většinou se spolu začnete bavit a máte pocit, že máte hned nové kamarády. Po opečení všeho, co se opéct dalo, začalo přituhovat. Stoupli jsme si kolem ohně, začala kolovat flaška domácí slivovice a najednou řeč nestála. Nee, dělám si legraci, ono už před tím jsme našli dost společných témat. Pořád se nám nechtělo domů, ale říkali jsme si, že už bychom měli vyjet. Přeci jen jsme všichni ráno vstávali do školy. Když už to tedy vypadalo, že pojedeme, začal neskutečný slejvák. Já samozřejmě, bez pláštěnky, deštníku i kapuci. Klasika. To jsem prostě celá já, vezmu si do Finska koženku jako modelka, ve který je zima a nemá ani kapuci :D.

Já musím jít i jako princezna na opékání buřtů :D

Jen než jsme se dostali ke kolům, byl to kus cesty, jelikož přímo do parku se zajíždět nesmělo. To jsme hezky zmokli, ale po cestě domů už nepršelo. Juchůů. (No to asi není moc důležitá informace, kdy tu prší, a kdy ne, co? :D )

Ten večer byl i nádherný měsíc

Na to že jsem se na pondělí moc nevyspala, začíná to být můj oblíbený den. Navíc jsme měli první hodinu hudebky neboli Basic of Finnish Music s Helenou, naší paní uč či sbormistrní na sbor. Ona je fakt parádní, zpívali a vytleskávali jsme různé rytmy. Bylo to skvělé. Odpoledne jsem chtěla jet mezi jedním předmětem a sborem domů. Sofi ze Švýcarska školy nás ale pozvala k sobě na čaj, protože zjistila, že zpíváme ve sboru jako ona. Přišla za námi totiž Laura a říká: „Můžeš mi, Gábi, zazpívat Happy Birthday v češtině? Brácha má narozeniny a já pro něj sháním přání v různých jazycích.“ Vzala jsem si na pomoc holky a zazpívaly jsme. Sofii na to: „Holky, vy zpíváte tak jako byste zpívaly ve sboru.“ ( Moje poznámka - Jako dobře samozřejmě :D) No a my, že zpíváme a najednou už jsme pak u ní byly na čajíku, kde jsme mlsaly švýcarské čokoládky, finské lékořice a spoustu dalších dobrot. Povídaly si o všem možném, to bylo super. Sbor byl večer také skvělý, takže jsem se domů vracela s pocitem, že pondělí je fakt skvělý den, a že mám opravdu ráda začátky těchto fajn týdnů tady.

V úterý se mi rozbilo kolo. Nebo spíš jsem možná píchla a pak měla něco s pláštěm. Nevím, nerozumím tomu, to mi diagnostikovala Gabča. Jelikož už měli v opravně zavřeno, vyvstala otázka, jak se dostanu na večerní bowling. Gabča se naštěstí nabídla, že mi půjčí kolo. No naštěstí. Gabča ho má o dost vyšší, silniční a s brzdami na šlapkách. Říkala jsem si: „No super, tak to je moje první a poslední cesta.“ :D Chvilku jsme to s Gabčou trénovaly a pak jsem doufala, že si nerozbiju obličej a Gabče kolo. A víte co? Cesta byla parádní. Přišla jsem si jako král! Jako bych letěla. Po cestě s nákupem na prázdným kole, bych se ale asi cítila, že letím na každém kole. Navíc je fakt super, že to silniční kolo má řidítka výš, což já nemám. Ale nevadí, já svýho růžováka nedám.

Tak já nevím, jestli dneska vyhraju :D

Na bowlingu to vypadá jako v kosmickém a diskotékovém světě v jednom. Týmy byly rozdělené náhodně, takže jsme si říkaly, že by bylo vtipné, kdybychom házely na dráze s někým, koho známe. Nakonec jsme byly s klukem ze sboru, tak to byla dobrá náhodička. Vybojovala jsem hezkou stříbrnou medaili, tak jsem byla spokojená.

Po bowlingu jsme skončily na afterparty v hospodě, kde tedy vůbec nikdo nebyl, když jsme přišly. (To je rozjetá after, co?) Tak jsme se tak s Leničkou rozhlížely a najednou obě vykuleně: „Hele, tady je nápis Praha.“ „Jéé a tady česky napsáno nahoru.“ „A tady Malá Strana.“ S pivem jsme vycházely do druhého patra a čteme nápis Vítejte, což už nám přišlo opravdu dost zvláštní a najednou nás někdo česky zdraví. „Jéé ahoj, vy jste Češky?“ No a potkaly jsme nové kámošky z Liberce. (Jako můžu se tu, kruci, bavit s někým jiným než s Čechy? :D) Zjistily jsme, že hospoda je opravdu česká a smály se tomu, že nás překvapuje, že v ní potkáme Češky.

Ráno jsem se teda vydala se svým nemocným kolem do opravny. Potom, co jsem nechtěla celou dobu kolo tlačit a občas chvíli jela. Což byl teda šílenej zvuk a kolu to asi moc neprospělo, mě ještě zastavilo asi 5 Finů, jestli vím, že mám rozbité kolo. U druhého Fina jsem se ještě usmívala, u pátého byl můj úsměv už dost krečovitý a proklínala jsem jejich hodné a nápomocné povahy. Potom, co jsem si vyslechla různé zážitky z půjčovny kol, kde nám teda naštěstí i kolo opraví zadarmo, jsem věděla, že musím být na personál tvrdší a sama si říct, kdy to chci opravené. Překvapivě ani pán neprotestoval.

Ve škole jsme s holkami dodělaly našeho maňáska na Craft, tak koukejte na ten výtvor. Teď to jen vyrobit.

Odpoledne jsem se vydala pro kolo. Joo a to jsem ještě nenapsala, že mě celý den vozila Gabča na nosiči. To bylo parádní, fakt super. Nejdřív jsme to teda moc neuměly, nevěděly, jak to vychytat, pak jsme na to přišly a byla to fakt sranda. Bolel mě teda zadek a nohy víc než, když jezdím na kole normálně, ale za tu srandu to stálo. Kolo bylo opravené a já se vrátila do školy, kde jsem si udělala pohodu v našem relaxačním koutku. Už jsem si zajela i finské zvyky, že si tu všichni a všude sundavají boty, tak jsem to taky vyzkoušela a musím říct, že už chápu, co se jim na tom líbí.

Večer jsem pak zjistila, že jsem ztratila čepici, říkala jsem si ale, že obětuji spíš čepici než klíče, které jsem ztratila několikrát před tím. Vtipné bylo to, že jsem ji další den zase našla ve škole. Já už nevím, co víc mi má říct, že jsem tu správně než tohle neskutečné štěstí, že pořád nacházím věci, které se mi tu ztratí?

Dnes jsme byli v Národním parku Koli, to bylo tak nádherné, že bych vám o tom nejraději napsala hned. 

Děkuji za další pohledy! :-*

Děkuji Ivance, Kačence, Barunce, Káje a Andrejce a rodince z Brna :)

Vydržte a mějte se mnou trpělivost, prosím.

Krásnou dobrou noc,

G.