Kdo že to byl v Tallinnu?

Tak.. Mám se zase omlouvat, že jsem dlouho nevložila žádný článek? Myslím, že už je to zbytečné a doufám, že mi to všichni odpustíte, protože věřím, že nejen já toho mám až nad hlavu. Zrovna sedím v Helsinkách v nádherném bytě, který jsme si s Kamilem pronajali přes AirBNB, abychom měli, kde přenocovat až tu budeme výletit.  (Ano, tak tohle jsem rozepsala v Helsinkách a nebyla schopná to dopsat, naštěstí se pokračování týká jen gratulací a pak už budu pokračovat o výletě do Tallinnu :))

Teď bych se ale ráda vrátila o týden a možná i víc zpět. Chtěla bych ještě na úvod poděkovat všem hodným gratulantům k mým narozeninám. Měla jsem opravdu moc pěkné narozeniny, i když jsem nebyla doma. Na moje narozeniny jsme navíc měli posezení se sborem, kde mě dvě holky ode mě z hlasu překvapily a upekly mi roztomilý cupcake, na který daly i svíčku a celý sbor mi zazpíval. To bylo opravdu milé, protože jsem se o tom, že mám narozeniny, zmínila před nimi jen jednou mezi řečí. Byla jsem i trošku dojatá. Finové jsou fakt miláčkové, a kdo říká, že ne, ten se se zlou potáže (a ta zlá budu já!).

Překvapil mě i dárek od Natálky a balíček od Kačenky a Ivči. Jste všichni opravdu moc hodní a moc si toho vážím. 

Děkuju Natálko :-*

Děkuju moc rodince ze Zruče i z Brna za dopisy, pohledy i balík. Babičkám za přání i dopisy. Kamílkovi za krásné přáni, Bětušce za krásné obrázky a tetě za zásobu čokolády a přání!

Krabice poslední záchrany! Děkuju moc, holky! :-*

Děkuju Barunce C. za naše dopisy, za dáreček a přání!

Jo a kdo ještě neviděl tohle úžasný video od holek ze školy, tak ať se koukne!

https://www.youtube.com/watch?v=N0SwVAKU2_Q

Teď jsem si vzpomněla, že mám za sebou už i první vystoupení se sborem. Bylo to pro takové trochu suchary. Holky, říkaly, že je to nějaké politická akce a my tam byli jako kulturní vložka, asi. Bylo to ale fajn a my jsme si to užili. Občas bylo teda trochu náročné, tvářit se, že umíte zpívat, navíc zpívat rychle a navíc ve finštině! Holt se tu překonávám, ale nějak jsem to zvládla a zatím si mě ve sboru nechali :)

Teď už bych ale ráda začala vyprávění o naší cestě do Estonska. Byla to taková rychlá akce. Charlotte se mě na jedné akci zeptala, jestli nechci jet s nimi. Musím říct, že jsem to hned vypustila, pak přišla zpráva na fcb, jestli se k nim teda připojím a já jsem si řekla, proč ne? Už mě mrzelo, že jsem nakonec nejela do toho Petrohradu, ale co se dá dělat, No money, no funny. Znáte to. Řekla jsem si, že v Talinnu to bude o to větší sranda. Začalo shánění lístku na bus, na trajekt, ubytování. Jelikož nás ale jelo 6, tak jsme si poradili a musím říct, že to hlavně ošéfovaly Francouzky Lili se Charlotte, tak to bylo fajn.

Naše (moje) cesta začala tak, že jsem se zvládla sbalit na 4 dny do baťohu do školy (Zlepšuješ se, Gabrielo!) a měla vyjet v půl 2 ráno sama na kole do největšího lijáků a těšit se na 8 hodinovou cestu busem. To řeknu vám, fakt se mi nechtělo.  Když jsme se sešli v autobuse, začala jsem být klidná a tušila jsem, že to bude fajn. Jeli jsme tedy já, Zuzka-Slovenka, a čtyři Francouzi – Estelle a Mathieu. Charlotte a Lili se připojily až v Helsinkách.

Po příjezdu jsme chtěli najít nějakou suprčupr kavárnu, ale překvapivě jsme skončili ve Starbucks, kde jsme počkali na Lili a Charlotte.

Estelle se Zuzkou :)

Cesta trajektem z Helsinek byla fajn, najedli jsme se, pofotili si všechno možné od komínů až po sebe samy jako správní turisti a plánovali, na co se můžeme v Tallinnu těšit. Na trajektu překvapivě nechybělo ani typické finské karaoke, kde většinou zpívají hlavně muži. Mě to ale stále hlava nebere, všichni nám říkají, jak jsou Fini stydlivý a oni opravdu jsou, ale jak jde o karaoke, nikdo nemá zábrany.

První zastávka v Tallinnu byla samozřejmě (a jak jinak) v obchodě s alkoholem. Vybavení dostatkem lahví alkoholu jsme se vydali hledat náš hostel. Musím říct, že už v té chvíli mě Tallinn uchvátil. V Joensuu mi moc chybí taková ta historická část města, kterou má většina měst. Až na Joensuu. Užívala jsem si úzké uličky a staré hradby, navíc nám i vysvitlo sluníčko, tak že co víc si přát?

S nalezením hostelu jsme měli nejdřív trošku problém, nakonec jsme se zeptali a našli to. Hostel nebyl úplně pro princezny, ale všechno bylo čisté, postele nové a cítili jste se jako doma. Jen je vtipné, když spíte v jedné místnosti s deseti dalšími lidmi. Nikdo nerozlišuje, jestli to jsou muži nebo ženy a ani se neznáte. Do těhle hostelů, ale jezdí většinou studenti, takže první večer jsme se bavili s Ukrajincem, který ani nevěděl, kde je Česká Republika, aha? Další večer si s námi zase povídal Angličan, ten byl moc fajn a 3 týdny cestoval po Evropě. Prostě, nikdy nevíte, na koho tam narazíte. Proto jsme byly i se Zuzkou trošku v šoku, když na nás kluk, co nás v hostelu ubytovával, začal mluvit slovensky. Byl totiž na Erasmu na Slovensku a do dneška se tam vrací a má tam kamarády, takže slovenštinu nezapomněl. My jsme teda i obdivovaly, že se ji tak rychle naučil. To se o naší finštině asi říct nedá. Museli jsme se fakt smát, jak je ten svět malý.

Po ubytování jsme si hned vyrazili prohlídnout město, přitom jsme si užívali barevný podzim, krmení otravných racků, hezký západ sluníčka, zkoušení čepic a hledání restaurace, kde se najíme. 

Racci poprvé

Racek podruhé

Racek potřetí

Ruský pravoslavný chrám Alexandra Něvského

Nakonec vyhrála palačinkárna, kde jsme se dostatečně přejedli a udělali správný základ na dlouhý večer. Večer totiž začal na hostelu, kde jsme povídali, hráli různé hry a poté pokračovali do místního baru, kde to teda bylo, i přesto že nám všichni říkali, že nikde není alkohol tak drahý jako ve Finsku, celkem drahé. 

My jsme si to ale dostatečně užili i tak a někteří až do půl 8 do rána. Řeknu vám. Ráno se nám nevstávalo moc dobře. Ale já s vidinou toho, že jsem v Tallinnu a že tu přece nebudu spát, byla už v 9 na nohách a byla odhodlaná jít do města klidně sama. Nakonec se ke mně připojila Charlotte a kolem 12 hodiny i zbytek.

V Tallinnu pořád můžete vidět původní opevnění ze 13.- 17. století, které městu dodává pravou historickou atmosféru. Navíc bylo skvělé, že bylo opravdu nádherně. Počasí nám vyšlo skvěle a sluníčko svítilo jako o závod.

Vyšplhali jsme také na věž kostela sv. Olafa, která byla jednu chvíli jednou z nejvyšších staveb v Evropě i na světě, ale díky různým přestavbám má teď pouze 123m. Schody na věž jsem počítala, ale už si přesné číslo nepamatuju, vím jen, že to bylo určitě přes 200, takže výhled byl opravdu senzační.

Odpoledne jsme vyjeli za město do Kadrior parku, kde jsme si prošli park, spekulovali o ruské nevěstě, která si zrovna brala plešatého, starého a ošklivého chlapa, takže jsme měli o téma vystaráno a dost jsme se nasmáli. U moře jsme si vyfotili pomník, který je zde jako vzpomínka na 177 ruských vojáků, kteří tu v roce 1893 utonuli spolu se svojí lodí Rusalkou.

Já jsem takhle u moře mimo léto nikdy nebyla, i tak to byl moc příjemný pocit. Mám moře moc ráda, je to pro mě něco jako balzám na duši, když se na něj můžu dívat a poslouchat. (Nepsala jsem někde, že nejsem moc romantická? :)) Tramvají na zpáteční cestu jsme jeli opět na černo. Já měla teda pořádně nahnáno a potom, co jsme se dozvěděli, že pokuta je asi 80€, jsem si říkala, že jsme měli opravdu štěstí.

Večer jsme opět nemohli najít žádnou přijatelnou restauraci. Nakonec jsme se po hodinovém hledání usadili v takové typické krčmě, kde zrovna probíhala i akce, kde byla kapela a taneční skupina, To bylo skvělé zpestření.

Neděle byla náš poslední den v Tallinnu, kdy už jsme nestihli nic navštívit, jen se přesunout na trajekt a vrátit se do Helsinek. To už nám počasí moc nepřálo a předpověď hlásila, že má celý den v Helsinkách pršet. Po příjezdu jsme byli všichni dost unavení, po propařených dvou nocích a prochozených dvou dnech po Tallinnu a cestování, že jsme se nejdřív zastavili ve FAZER kavárně, kde i prodávají tradiční finskou čokoládu a dali si čokoládu na posilněnou.

Na Helsinky jsme teda pak už měli asi jen hodinu, dokud nezačal neskutečný slejvák. Bohužel autobus nám jel do Joensuu až v půl 1 ráno. Tím pádem nám zbývalo ještě asi 6 hodin, než budeme odjíždět. Holky vymyslely, že půjdeme do kina. Bohužel bylo všechno dost drahé a navíc dávali jen jeden film v angličtině a to až později. Rozhodli jsme se tedy jít jako socani na nádraží, kde jsme se rozvalili a pustili jsme si film, jelikož Estell měla počítač, díky kterému jsme vlastně přečkali to ošklivé počasí a čekání na bus v Helsinkách.

Další film jsme zkoukli v MC Donaldu, kde jsem se znovu přesvědčila o tom, jak jsou Fini hodní a skvělý. Možná vás tohle nebude tolik zajímat, ale já se s vámi musím o tuto historku podělit. (Kdo to nechce číst, ať přeskočí k dalšímu odstavci J) Seděli jsme v mekáči, kde se k nám přidali i Španělé, kteří byli taky shodou okolností ten stejný víkend v Tallinnu, takže jsme se svými taškami zabarikádovali půlku malého mekáče. Manažerka za námi za chvíli přišla, že pokud tam chceme zůstat, ať se přesuneme dolů, kde už je zavřeno a uklízí se tam, ale že to nevadí, ať tam klidně zůstaneme, že tady zabíráme dost místa. Tak jsme se přesunuli dolů, kde jsme mezi paní uklízečkou, která kolem nás myla stoly, koukali na pohádku Inside Out, nad kterou jsme se všichni dojímali. Když jsme měli asi už jen 20minut do konce filmu, přišla manažerka, že už se tam opravdu musí zavřít, a že se máme přesunout znovu nahoru, pokud chceme. No řeknu vám, byla jsem v šoku. Musím podotknout, že už jsme vůbec nic nejedli, když jsme šli dolů a stejně nás tam nechali a byli na nás všichni moc příjemní. Já jsem za ní pak ještě šla a poděkovala ji, že je opravdu moc hodná a ona úplně v pohodě, že je to jasný a ještě jednou nám říkala, že pokud chceme, ať tam ještě zůstaneme. Kéž by na sebe byli takhle hodní lidé všude.

Na autobus jsme pak čekali, opět jako chudáčci bezďáčci, na autobusovém nádraží, kde jsme začali koukat na další film, dokud se nám nevybil počítač. Cestou domů autobusem jsme jeli už s jinou společností, takže cesta nebyl tak příjemná, ale zvládli jsme to a myslím, že výlet se povedl a bylo to super. Já jsem teda byla nadšená a víte, co je na tom nejlepší, že za pár hodin jste vlastně v jiné zemi, kde můžete poznat místní lidi, město, památky a je to skvělý pocit.

Teď jsem se vybičovala opravdu k dlouhému článku a doufám, že vám to po tak dlouhé době udělá radost. Dávám si závazek, že tenhle týden vám určitě napíšu ještě o Helsinkách, kde jsem byla týden potom. Dnes jdeme na bowling, tak mi držte palce, ať je tam všechny rozdrtím :)

Mějte se krásně!

Pusu,

G.