Pořád jsem tu!

Dobře, přiznávám. Asi ze mě nebude dobrá blogerka a předpokládám, že ani studentka, když bych se teď měla spíš učit nebo psát esej, než psát článek. Ale co už. Dlouho jsem sem nic nenapsala a už bylo na čase. Navíc za chvíli odjíždím a pak už se asi žádného článku nedočkáte, přeci jen, jak jsem psala, dráha blogerky asi nebyla pro mě. Stejně pořád přemýšlím, kde na to ty holky berou čas, asi bych si měla zjistit jejich strategii time managementu.

No nic, hlavně kdybych vám teď měla napsat všechno, co se událo, věřte mi, vykecavala bych vám díru do hlavy a věřte mi, to nechcete. Jen když si tak vzpomínám, co se dělo, o čem jsem vám chtěla, a nestihla, napsat jako například Halloween, kdy jsme jedli u Francouzek skvělej kalorickej koláč, kterej chutnal jako snickers a pak jeli skoro se všema Francouzemi se zmalovanými obličeji na party, taky to, že jsme byli na International dinner, kde jsme samozřejmě napekli nejlepší koláčky, usmažili nejlepší bramboráky, udělali nejlepší žemlovku a připravili nejlepší jednohubky a proč? No protože jsou Češi nejlepší, haha. (vtípeček) Jedli jsme sushi, italskou pizzu a francouzský crepes dohromady a ještě spoustu dalších jídel, který ani nevím, jak se jmenovali, pak si koupili lístky v tombole a nic nevyhráli. Přesněji, já nic nevyhrála. Jo, vlastně něco jo, vyhráli jsme nejlepší selfie večera, díky čemuž jsme vyhráli lístek do tomboly, což znamená, že jsem nic nevyhrála. Byli jsme na akci, kde jsme se bavili o tom, jak se ve městě pohybují slepí a sami si zkoušeli chodit se slepeckou holí a pak jsme ve skupinkách měli vytvořit hrad, kde byl jeden z nás, hluchý, další nevidomý, další němý a další nemohl používat ruce. No a pak postavte hrad!

Potom jsme byli bruslit, na bowlingu, v muzeu, ve škole, na prohlídce střední školy, měli s naší spolubydlící česko-čínský večer, viděli ohňostroj a vánoční akci na náměstí, byli v kostele, spadla jsem z kola, rozčilovala se nad esejemi, nad tím, že už mám fakt odrostlý melíry a nad samýma dalšíma důležitýma věcma.

Když jsem byla ale v pátek na akci International Music Event, uvědomila jsem si, jak moc šťastná a vděčná jsem za to, že tu můžu být. Že je zbytečné už psát článek slovo od slova, co jsem prožila, navíc když vás to bude zajímat, ráda vám to všechno povyprávím, až přijedu. A věřím, že ještě jeden takový článek stihnu napsat, až přijedu z Laponska. Jojo, slyšíte dobře, už tenhle týden tam vyrážíme. Já to nechápu, že to tak rychle uteklo. Když jsem sem odjížděla, říkala jsem si, že to tu nemůžu zvládnout takovou dobu a co tu jako budu dělat? Sama? To je na tom to nejvtipnější, já si tu snad nikdy nepřišla sama. Nejen, že máte kolem sebe nové lidi, které si většinou hned oblíbíte, někdy proto, že vám ani nic jiného nezbývá. (haha) :) A najednou jste i více v kontaktu s lidmi z domova, pořád si píšete a voláte.

 Jak jsem ale tak seděla na té akci a poslouchala různé studenty, z různých zemí, kteří zpívají svojí řeči, občas pěkně, občas mimo, ale všichni vesele a rádi, uvědomíte si, jak jste vděčný, za tu příležitost být tu. Být tu s lidmi z celého světa, které většinu z velké části už nikdy nevidíte, ale nikdy byste nic nezměnili na tom, že jste s nimi mohli strávit aspoň pár minut ze svého a jejich času. Věřte mi, mám toho teď až nad hlavu, se všemi věcmi do školy tady a do školy do Prahy mám pocit, že to prostě nemůžu nikdy udělat, pak si ale řeknu, že mi to za to všechno stojí jako nikdy, nikdy jsem nic podobného nezažila. Nikde dřív takhle nebyla a už teď lituju, že jsem někam nevyjela dřív. Protože pokud někam takhle nevyjedete, nikdy nezjistíte, jak moc vám to můžete dát, co všechno můžete zažít a kam vás to posune. Já mám díky bohu, ještě dost času a věřím, že teď mě to nakopne, abych zase někam vyrazila. Když jsem mluvila s jedním pro mě moc důležitým člověkem, říkala jsem mu, já bych chtěla jet tam a tam a on mi řekl: „No jo, ty jsi vždycky chtěla jet všude a cestovat.“ A víte, co? Já si uvědomila, že jsem na to úplně zapomněla. Přes všechen ten stereotyp doma a to za čím jsem se hnala. (Pardón, cože to bylo?) Jsem na to prostě úplně zapomněla a vím, že je to asi klišé, protože se to všude píše a všichni to říkají, ale když to zažijete, najednou to chcete říkat taky a to je to, že nic víc, vám nikdo dát nemůže, než to že začnete cestovat. Poznávat nové lidi a nová místa. Poznávat sám sebe.  Je to něco takového jako když po maturitě, začnete říkat, to dáš v pohodě, to byla hračka. Taky se tomu těžko věří, pokud to nezažijete. Možná tohle bude i taková moje pojistka toho, že pokud budu sedět, víc jak půl roku doma na zadku, prosím, nakopněte mě, ať někam vypadnu. Děkuji.

To je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říct. Asi mi tohle nějak došlo, když začal jeden kluk hrát na té International Music Event na klavír tuhle písničku, kdy jsem se dojímala nad tím, jak jsem moc šťastná, že tu můžu být, a když pak všichni začali tancovat a blbnout na nejvtipnější indickou písničku, kterou si můžete poslechnout tady. Říkám vám, byla jsem jen vteřinu od toho, kdy se tam dojmu úplně a začnu objímat lidi kolem sebe.

Věřte mi, zítra zase upadnu do reality a budu kňučet nad další esejí, možná si pak přečtu tenhle článek a uvědomím si, jak jsem za to kňučení ráda.

Pusu,

G.

Dala jsem sem ještě pár fotek pro zvědavce :)

Přípravy na Halloween :)

Bruslení :)

Bowling!

International dinner

Poslední hodina "craftu" ve škole :)

Čínsko-český večer :)

A dneska jsem ještě vyhrála bowling, tak se musím pochlubit, tolik jsem snad nikdy nehodila :)