Moje poslední dny

Ty byly! Bylo to jako by den měl snad 50 hodin a já si řekla, že prostě nebudu spát, abych si to ještě všechno pořádně užila. Užila si lidi, které nevím, kdy zase uvidím, užila si školy a sboru, do kterých už se pravděpodobně nikdy nevrátím.  Prostě jsem si řekla, že si užiju všeho, co jsem mohla jako člověk pobrat, nasát, přijmout, a z čeho budu moc čerpat, až se vrátím.

Chtěla jsem si užít těhle krásných mraků.

Posledních jízd v šatech, na podpatkách, na kole cestou na party a ve sněhu.

Chtěla jsem si užít poslední koncert se sborem, kam se na mě přišli podívat moji kamarádi. Byla jsem z toho nervózní, dlouho jsme se na tenhle koncert připravovali a já vlastně nikdy žádný takovýhle koncert neabsolvovala. Bylo to ale tak uvolněné a příjemné, že jsem se nemusela ničeho bát. První polovinu jsme odzpívali normálně, druhou jsme si měli vzít tlusté pletené ponožky, které mi půjčila kamarádka Ella ze sboru. V hlavě se mi honily myšlenky jako: „Tohle je poprvé a naposledy, co tu takhle stojíš a zpíváš. Tohle už se nikdy nebude opakovat. Nasaj tu atmosféru, zapamatuj si všechno, co můžeš.“ Až pak mi došlo, jak bychom si tohle měli říkat neustále, protože žádné chvíle už se nebudou opakovat, ale tohle pro mě bylo tak speciální, že jsem si tu výjimečnost hned uvědomovala.

Po koncertu jsme měli posezení se sborem ve škole, kde jsme si dávali dárky a zase jedli spoustu sladkostí a dobrot, co kdo donesl. Já to neumím moc popisovat, ale bylo mi tak hezky, jak snad nikdy. Měla jsem pocit, že jsem po dlouhé době tam, kde mám být, s lidmi, se kterými jsem měla být. Ty lidi na sebe byli tak hodní, bylo tam spousta lásky, neskutečně jsem si vážila toho, jak mě přijali, jak automaticky, když jsem se přiblížila, změnili finštinu na angličtinu, abych se necítila odstrčeně a já si uvědomila, že tohle je vlastně další z mých splněných snů. Zpívat ve sboru se skvělými lidmi, kde je příjemná atmosféra.

Před koncertem :)

https://youtu.be/qMe7g7lVC6E

Po koncertě :)

Tohle moje citové rozpoložení před odjezdem ještě rozbila naše sbormistrně Helena, která nám přišla poděkovat. Říkala, jak moc si váží naší práce, oddanosti, jak je na nás pyšná. Hodně mluvila i k nám, výměnným studentům, a pěla ódy na to, jak si nás váží, jak ví, že jsme to měli těžké a jak nás obdivuje za to, jak jsme to zvládli. To už jsem bulela a říkala si, že nechápu, proč je to blbý pořekadlo nebo, jak se to jmenuje, že odejít se má v nejlepším.

S Mariou :-*

Dárky :)

Se sborem mě pak ještě čekal jeden koncert ve škole, kde jsme se s Helenou rozloučili už osobně. Ona brečela a my taky. Bylo to tak smutné, ale moc hezké. Já pak pokračovala s mými oblíbenkyněmi ze sboru na kávičku, kde jsem nečekaně dostala krásný dárky. Měla jsem tyhle dvě sympatický Finky, tak ráda, protože jsem snad nepoznala hodnější a přívětivější lidi. Moc mi chybí.

Nesmím taky zapomenout zmínit naše pečení u jedné paní učitelky. Možná už jsem se o tom zmiňovala v některém z předchozích článků, že nás pozvala na prosinec k sobě domů, kde budeme péct. Kdybyste ale viděli tu hostinu, co nám nachystala! Já myslela, že upadnu a jak byla milá a příjemná a její manžel jakbysmet. To byl Ir a já se do něj naprosto zamilovala, byl to člověk, který miloval Prahu, mluvil s námi jako se sobě rovnými a vyprávěl nám, jak učil na Karlově Univerzitě. Během pečení jsme s holkama chvíli seděly u klavíru a zpívaly a hrály. 

Sofii, která hrála a zpívala krásně na klavír :)

Naše pully :)

Musím říct, že mě to dost dojímá, jen si na to vzpomenu. (Tenhle článek začíná být dost sentimentální.) Ale ty poslední dny přetékaly takovou láskou, pohodou a štěstím, že to možná, až teď všechno pořádně zpracovávám.

Žádný muž se prostě mezi učitelky nedostane :D

Taky jsem si užívala poslední party, poslední obědy a večeře s lidmi, co jsem měla ráda. Dostávala krásné dárky a dopisy na rozloučenou. Neužívala jsem si teda poslední oběd v jídelně, jímž bylo typické finské vánoční jídlo, které je teda opravdu „disgusting“ a mě si teda rozhodně nezískalo. Něco mezi sladkou hořčičnou omáčkou, různými nasládlo-slanými kašičkami. No fuj. Já toho teda rozhodně fanoušek nebudu.

Tak tohle.. už nikdy víc!

Od Natsumi :)

S úžasnou Estelle :)

Čeho jsem ale fanoušek byla, byl večer u Mili, jedné z dalších skvělých slečen ze sboru, která nás pozvala k sobě domů, abychom jim společně usmažily bramboráky (Od Finska jsem bramboráky nejedla a myslím, že ještě dlouho nebudu.), poté jsme šli do typické sauny a na závěr si udělali úžasný jablečný dezert. Byl to další z nezapomenutelných večerů, který bych chtěla zažít jednou i v Čechách. Parta kamarádů si udělá společně jídlo, povídá o normálních věcech, nepotřebuje k tomu alkohol, udělá si čaj a pak se hezky, spořádaně rozejde do svých domovů, protože další den je přeci škola.

Když si ty vzpomínky znovu vybavuji a prožívám ty chvíle, mám pocit, že tam zase jsem.